„Ty jsi bezohledná! Ty nemáš děti, ale já jsem matka!“ – jak moje švagrová rozpoutala skandál na mém výročí, aby nemusela splácet dluh
Mé pětatřicáté narozeniny měly být poklidné, bez velkých oslav. Ale život umí i z obyčejného data udělat pořádné drama. Měsíc před oslavou mi zavolala Alena – sestra mého manžela, se kterou jsme měly napjatý vztah od začátku.
„Kde budeš slavit?“ zeptala se tak, jako by už balila kufry.
„Ještě jsem nad tím nepřemýšlela,“ zmateně jsem odpověděla. Bylo brzy mluvit o plánech, zvlášť když jsem znala Aleniny způsoby.
„Takže peníze máš. Půjč nám s Honzou pět tisíc korun. Strašně potřebujeme, vrátíme do dvou týdnů,“ naléhala tím ufňukaným hlasem, z kterého mi vždy naskakovala husí kůže.
Nerada půjčuji, a už vůbec ne lidem jako Alena. Od začátku našeho vztahu se mě snažila „vymámit“ peníze – na děti, na opravu bytu, na zničenou techniku. Vždycky jsem odmítla – zdvořile, ale pevně. Tentokrát ne.
„Děti mají horečku, potřebujeme léky,“ doháněla mě svým „svatým“ argumentem.
Vzdala jsem se. Poslala jsem jí peníze na účet. Utekly dva týdny – ticho. Měsíc – ani slovo. Rozhodla jsem se, že jí to připomenu na oslavě.
Slavili jsme v příjemné kavárně. Hosté se bavili, zněly přípitky. Ale já neměla klid. Alena s manželem přišli včas, civěli, jedli, smáli se, jako by se nic nedělo.
„Tvoje sestra si ode mě půjčila pět tisíc na léky pro děti, slíbila, že vrátí za dva týdny,“ šeptala jsem manželovi, když si všiml mého napětí.
„Nevrátí,“ odsekl bez mrknutí oka. „Mě dluží tři tisíce už pět let. Znám ji – ty peníze neuvidíš.“
Ale stejně jsem to chtěla zkusit.
„Aleno, ahoj. Děkuju, že jste přišli. Chtěla jsem ti říct…“ začala jsem opatrně, jako po tenkém ledě.
„Všechno je tu skvělé!“ přerušila mě a políbila mě na tvář. „Jídlo je boží, hlavně ten salát s kukuřicí – dáš recept?“
„Ne o tom. Před měsícem jsi si půjčila peníze…“
Alena se zasmála a zaklonila hlavu:
„Pět tisíc? Kdy jsem si u tebe takové peníze brala? Vždycky jsi mi odmítala, nepamatuju si to. Vymýšlíš si?“
Zůstala jsem jako opařená.
„Poslala jsem ti je na účet, na léky. Můžu ti ukázat doklad, pokud mi nevěříš,“ řekla jsem a cítila, jak mi hoří tváře.
Alena zbledla, ale rychle se vzpamatovala.
„Aha… To jo. Ale neuchovávám si v hlavě nepotřebné vzpomínky,“ procedila mezi zuby a zkřížila s”Od té doby jsme se už nikdy neviděli, a upřímně řečeno, bylo to pro mě osvobození.”