**Nová kapitola s Václavem**
Mám svůj dům — prostorný, se zahradou, kde kvetou jabloně, a verandou, na které je tak příjemné pít čaj letními večery. Moje děti už dávno vyrostly, mají své rodiny a své starosti. Já, Alena, zůstala sama, ale ne osamělá. Už několik let je vedle mě Václav, muž, se kterým chci trávit nejen večery, ale celý život. Nedávno jsme se rozhodli: dost otálení, je čas se nastěhovat k sobě a začít žít spolu. O to více, že jeho syn Tomáš právě přivedl do jejich bytu snoubenku, Janu, a pro nás všechny nastává nová kapitola. Mám obavy, ale v duši je takové teplo, jako by mi znovu bylo třicet a život teprve začíná.
S Václavem jsme se potkali před pěti lety na tanečních pro ty, kterým je „padesát a víc“. Tehdy jsem tam šla s kamarádkou, spíš ze zvědavosti, a on stál u stěny v upravené košili a usmíval se jako kluk. Dali jsme se do řeči, zatančili si, a pak mě pozval na kávu. Od té doby jsme se nerozešli. Václav je vdovec, syna vychoval sám, pracoval jako řidič, teď je v důchodu, ale pořád se patlá v garáži nebo něco spravuje. Je laskavý, má smysl pro humor a s ním se cítím zase naživu. Ale nikdy jsme spolu nebydleli — já ve svém domě, on ve svém bytě, a oběma nám to tak vyhovovalo. Alespoň donedávna.
Všechno se změnilo, když Tomáš, Václavův syn, oznámil, že se žení. Je mu sedmadvacet, pracuje jako programátor, a jeho přítelkyně Jana, milá, ale trochu stydlivá, se k němu nastěhovala. Václav mi to při večeři vyprávěl a smál se: „Aleno, představ si, ti holubi si teď udělali z mého bytu hnízdo! Jana už pověsila nové záclony!“ Usmála jsem se, ale v hlavě mi blesklo: kde tedy bude bydlet Václav? Jako by četl mé myšlenky, dodal: „Říkám si, jestli bychom neměli konečně být spolu pod jednou střechou. Můj byt teď patří mladým, a já chci být s tebou.“ Málem jsem upustila vidličku — ne z překvapení, ale proto, jak to bylo správné.
Dlouho jsme řešili, kde bydlet. Můj dům je větší, útulnější a zbožňuju ho — každý kout je prosycen vzpomínkami. Václav souhlasil: „Aleno, tvůj dům je jako z pohádky, cítím se tu jako na dovolené.“ Ale viděla jsem, že má obavy — stěhování je pro něj velký krok. Jeho byt byl jeho pevností, místem, kde vychovával Tomáše, kde všechno znal. Já jsem také měla strach: co když nám bude spolu těsno? Moje děti, syn a dcera, už dávno žijí sami, a já jsem zvyklá na svůj rytmus. Ale představa, že se budu probouzet vedle Václava, pít s ním ranní kávu, pracovat spolu na zahradě, převážila všechny obavy.
Další den jsem zavolala dceři a řekla jí o našem rozhodnutí. Zasmála se: „Mami, konečně! Václav je ti jako rodina, tak už spolu konečně bydlete, dost bylo schůzek!“ Syn mě také podpořil: „Mami, hlavně po něm nechtěj, aby ti sekal celou zahradu, vždyť už není kluk!“ Zasmála jsem se, ale v srdci mi bylo teplo — děti měly radost. Naopak Tomáš, když se to Václav dozvěděl, trochu znejistěl: „Tati, a co bude s bytem?“ Václav odpověděl: „Synu, to je teď váš domov s Janou. A já začínám nový život.“ Tomáš otce objal, a já viděla, jak je Václav na něj pyšný.
Začali jsme se připravovat na stěhování. Václav přivezl své věci — nebylo jíVáclav upevnil svůj starý budík na noční stolek a řekl: “Tady bude líp než v paneláku.”