**Deník – 15. října**
Dnes to přišlo. Když tchyně, Alžběta Pavlovna, na chvíli odešla z kuchyně, tchán, Bohumil František, se ke mně otočil a přikazujícím tónem řekl: „Jitko, ohřej mi to kuře, je už studené!“ Ztuhla jsem. To jako vážně? Jsem snad jejich služka? Když ti to tak vadí, ohřej si to sám, chtěla jsem vykřiknout, ale místo toho jsem jen pohladila kocoura, který se mi otíral o nohy, a odpověděla klidně: „Pane Bohumile, nejsem služebná. Ohřejte si ho prosím sám.“ Jeho pohled byl jako nabroušený nůž. Uvnitř jsem cítila, jak mi všechno vře. Nešlo jen o kuře. Šlo o hranici, kterou nepřekročím.
S manželem Ondřejem žijeme sami, ale každou neděli jezdíme na večeři k jeho rodičům. Alžběta Pavlovna vaří jako z pohádek – její zelné závitky jsou dokonalé. Ráda chodím, povídáme si, poslouchám její příběhy. Pan Bohumil většinou jen sedí v čele stolu, mlčí, občas něco zamumlá nebo nařídí: „Podej koření,“ „Ukliď talíře.“ Vždycky jsem to brala jako jeho zvyk – starý pes, novým kouskům se nenaučí. Ale dnes to přehnal.
Seděli jsme u večeře, jedli pečené kuře s bramborami. Tchyně chodila sem a tam, přidávala nám, já jí pomáhala s nádobím. Když odešla pro kompot, tchán se najednou ujal slova. Hladila jsem jejich kocoura Mourovatého, který mi ležel na klíně, když mě ten rozkaz zaskočil: „Ohřej kuře!“ Chvíli jsem jen zírala. Opravdu si myslí, že skočím a poslechnu? Přijela jsem po práci, unavená, v hezkých šatech – jako host, ne jako kuchařka.
Má odpověď ho šokovala. Zamračil se a zabručel: „Dnešní mládež, žádná úcta.“ Úcta? A co úcta ke mně? Pomohla bych, kdyby řekl normálně. Ale tohle byl rozkaz, jako bych byla jeho otrok. Alžběta Pavlovna se vrátila, hned cítila napětí. „Co se děje?“ chtěla vědět. Chtěla jsem jí to říct, ale pan Bohumil mě předešel: „Nic, Jitka jen nechce pomoct starému člověku.“ Pomoc? Ohřát kuře je snad hrdinství? S namáháním jsem se ovládla: „Paní Alžběto, ráda pomůžu, ale nejsem služka.“
Cestou domů jsem to řekla Ondřejovi. Jako vždy se snažil to zlehčit: „Jituš, táta to nemyslí zle, jen je zvyklý, že máma všechno dělá.“ To je mi útěcha! Jemu nikdo nerozkazuje! Vysvětlila jsem mu, že mi nevadí pomáhat, ale ten povýšený tón mě pobuřuje. Ondřej slíbil, že si promluví s otcem, ale znám ho – konfliktům se vyhýbá. „Já to řeknu mámě, ona ho usměrní,“ dodal. Alžběta Pavlovna se mě možná zastane, ale nechci, aby kvůli mě byla hádka.
Teď přemýšlím, co dělat. Někdy mám chuť příště jen sedět a nedělat nic – ať si pan Bohumil ohřeje své kuře sám. Jenže to by bylo dětinské, a navíc nechci urazit Alžbětu Pavlovnu, ona za to nemůže. Jindy bych mu chtěla říct na rovinu: „Pane Bohumile, respektuji vás, ale nejsem služebná. Mluvme spolu slušně.“ Jenže bojím se, že to vezme jako drzost a začne drama. Kamarádka mi radila: „Odsekni něco vtipného, řekni, že mikrovlnka to zvládne bez tebe.“ Smát se? Možná by to pomohlo, ale zatím jsem moc naštvaná.
Vzpomněla jsem si, jak býval pan Bohumil vlídnější. Když jsme se s Ondřejem brali, chválil mé saláty, vyprávěl vtipy. Teď ale asi čeká, že budu posluhovat jako Alžběta Pavlovna. Jenže já nejsem ona! Mám svou práci, své starosti – nejsem služka! Mám je ráda, ale nebudu snášet rozkazy. Možná je to věkem, možná zvykem, ale nenechám se ponižovat – ani kvůli rodinnému klidu.
Prozatím zůstanu zdvořilá, ale pevná. Příště, když mi pan Bohumil něco nařídí, jen se usměju: „Mikrovlnka je tam v rohu, pane.“ A kdyby to nešlo, promluvím s Alžbětou Pavlovnou – ta pochopí. Nechci hádky, ale budu se bránit. Ten dům je jejich, ale já nejsem jejich vlastnictví. A to kuře? Ať si ho ohřeje sám. Já radši pohladím Mourovatého. On je jediný, kdo mě v té kuchyni chápe.