Oko za oko: odplata za lhostejnost
V útulném městečku na břehu Vltavy dlouhá léta žila Alena Marešová, která se snažila být dokonalou matkou a tchýní. Obětovala čas, síly i peníze pro štěstí svého syna a jeho ženy. Jejich lhostejnost a nevděk jí však zlomily srdce. Když ji snacha v zoufalství požádala o pomoc, Alena poprvé odmítla, rozhodnuta oplatit jim stejnou mincí. Teď se ptala sama sebe: Byla její pomsta spravedlivá, nebo to byl jen začátek konce rodinných vazeb?
Nedávno jí zavolala snacha, Jitka. Její hlas se třásl slabostí: „Aleno, prosím vás, přijďte! Mám vysokou horečku, hrdlo mě bolí jako po angíně. Je mi hrozně špatně! Poběžte s Aničkou, pomozte mi!“ Alena, sedící v bytě, chladně odpověděla: „Promiň, Jitko, ale nemůžu. Jsem na chalupě v Krkonoších a neplánuju se vracet.“ Položila sluchátko a cítila, jak se v ní mísí křivda s hořkým uspokojením.
Když se o tom zmínila sousedce Daniele, ta zděšeně zvedla ruce: „Alenko, co to děláš? Vždyť jsi tady ve městě, ne na chalupě! Jitce je opravdu špatně a holčičce jsou teprve tři měsíce! Jak to můžeš udělat?“ Alena se zamračila: „Moje vnučka, ano, tři měsíce. Ale Jitka si to zasloužila. Pět let jsem se snažila být její kamarádkou. Na svatbu jsem jim dala desetitisíce, pomáhala s opravou bytu, zařídila jim všechno. A řekli mi někdy díky? Ne! Jen utráceli za drahé oblečení, nové telefony a dovolené v zahraničí!“
Její hlas se třásl bolestí: „Když byla Jitka těhotná, vodila jsem ji k nejlepším lékařům, sama jsem nosila její výsledky do laboratoře. Nosila jsem jí do porodnice domácí jídlo a před příchodem miminka jsem jim byt uklidila do posledního kousku prachu. A co? Ani slovo díků! Brali to jako samozřejmost, jako bych jim to dlužala.“ Daniela si povzdechla: „Alenko, děti to tak často dělají – myslí si, že rodiče musí pomáhat.“ Ale Alena zavrtěla hlavou: „Musí? A když jsem já potřebovala pomoc, otočili se ke mně zády!“
Jediný jednou požádala syna, Jakuba, o podporu. Vracela se z návštěvy u sestry v Plzni s těžkými taškami. „Kubu, přijď pro mě na nádraží, prosím,“ požádala ho. Jakub souhlasil, ale za hodinu volala Jitka: „Aleno, zavolejte si taxi. Kuba by musel žádat o volno z práce, a to není vhodné. Vlak přijíždí brzy ráno, nevyspal by se a byl by unavený.“ Alena se zalykala křivdou. „Našli si čas, když Jitku s holčičkou museli odvézt k lékaři! A pro mě se nenamáhali?“ rozčilovala se před Danielou.
„Jitka má pravdu, z práce se neodchází lehce,“ snažila se ji uklidnit sousedka. „Jakub živí rodinu, nemůže riskovat.“ Ale Alena nesouhlasila: „Mohl! Já prosím tak zřídka, a oni se ani nezeptali, jestli jsem v pořádku dojela. Tašky byly těžké, sama jsem je nedonesla. Naštěstí mi cestující pomohli je vynést, a pak jsem si zaplatila nosiče. Taxikář, cizí člověk, mi je dotáhl až ke dveřím! A vlastní syn a snacha mě nechali na věAle teď, když potřetí přistihla sama sebe, jak hledí na fotku malé Aničky, jí konečně došlo, že pýcha a touha po spravedlnosti nikdy nepřinesou tolik lásky jako obyčejné odpuštění.