Někdy se zdá, že láska dětí k matce je něco samozřejmého, pevného jako skála. Pak ale přijde okamžik, kdy se i ta skála rozpadne pod tíhou okolností, sobectví a lhostejnosti. Přesně to se stalo v rodině Evy a Jakuba, kde všechno začalo nemocí a skončilo zradou a bolestí.
Kdy z jejich staré matce, Boženě Novákové, dostala mrtvici, obrátily se její děti jako první o pomoc. Starší dcera Eva, i přes dobrou práci a dospělou dceru, okamžitě odmítla vzít matku k sobě. Prý má malý byt, nemá čas a „takovou odpovědnost by neutáhla“.
Mladší syn Jakub proto bez zaváhání vzal matku do svého dvoupokojového bytu v Plzni. Jeho žena, Jana, neprotestovala – naopak se snažila pomáhat. Zpočátku to bylo těžké: Božena ležela, nemluvila a potřebovala neustálou péči. Jakub navrhl sestře, aby se podělili o výdaje na ošetřovatelku, ale Eva kategoricky odmítla – měla hypotéku, půjčky a dceru na vysoké.
„Promiň, Kubo, ale fakt na to nemám,“ řekla.
Nakonec vše padlo na Janu. Dala výpověď v práci a starala se o tchýni. Koupala ji, krmila z lžičky, píchala injekce a měnila prádlo. Díky její péči se Božena postupně zotavila. Začala znovu mluvit, chodit a dokonce pomáhat v domácnosti. A když přišel den, kdy mohla uvažovat o návratu domů, sama požádala:
„Kubo, chtěla bych zůstat u vás. Je mi tu dobře, vnoučata jsou nablízku a ty s Janou jste jako rodina.“
Jakub s manželkou se na sebe podívali a souhlasili. Prázdný byt Boženy v centru zůstal nedotčený – sama netrvala na prodeji. Všechno mohlo být v pořádku… dokud Jakub nezaslechl náhodou matčin telefonát s Evou.
„Evičko, už jsem se rozhodla. Prodam svůj byt a zaplatím zbytek tvé hypotéky. Ty s Markétkou si zasloužíte klid. A třeba zbude i na chatu – pro tebe a vnučku.“
Ta slova Jakuba zranila jako nůž. Nemohl uvěřit vlastním uším. Ta, která tři roky o matku nejeví zájem, dostane všechno? A co on? Jeho rodina? Kde je spravedlnost?
„Mami, víš, kolik jsme do tvého uzdravení dali? Kolik nocí Janča probděla? A ty to chceš dát sestře, která ani nezaplatila ošetřovatelku?“ zeptal se té noci.
Božena však jen povzdechla:
„Kubo, Eva má víc starostí, ale vy s Janou to zvládnete, jste silní…“
To Jakuba dorazilo. Té noci v tichosti sbalil matce věci a odvezl je k Evě. Jen postavil kufry u dveří, zazvonil a odjel.
„Chceš dědit – dělej i povinnosti,“ napsal sestře stroze.
Druhý den ráno Jana dlouho plakala. Ale na rozdíl od manžela necítila vztek. Bylo jí jen líto: tři roky života, tři roky obětavosti – a v odpověď jen lhostejnost a zrada.
Jakub nepopírá, že jednal ukvapeně. Ale pokud v srdci matky není spravedlnost, možná ji najde v očích své dcery. Klade si otázku: musí syn být vždy silný a trpělivý, když jeho upřímné činy nikdo neocení?
Někdy děti milují opravdově. Až do chvíle, než zjistí, komu připadne byt.