Kouzelná bazarová krámek
Já, Lucie, často vzpomню na své dětství a pokaždé se mi před očima vynoří ten bazarový krámek — jako obchod plný zázraků, kam jsme s kamarádkami utíkaly po škole. Bylo mi jedenáct, chodila jsem do páté třídy a svět mi připadal plný tajemství. S Adélou a Terezou jsme proměňovaly obyčejné dny v dobrodružství a ten krámek byl naším pokladem, místem, kde každá věc měla svůj příběh. I teď, po letech, když zavřu oči, vidím jeho police, cítím vůni starých knih a ten dětský úžas, který už nikdy nevrátím.
Ten rok jsme byly s holkami nerozlučné trojice. Adéla, věčně s přehozenou culíky, snila o tom, že bude archeoložkou, a Tereza, ta nejrozumnější z nás, nosila v batohu sešit, kam si zapisovala „důležité myšlenky“. Já, Lucie, jsem byla někde mezi — milovala jsem fantazírování a představovala jsem si, jak jsem hrdinkou z knížky nebo objevitelkou neznámých krajů. Po vyučování jsme nespěchaly domů, ale běžely do bazaru na rohu naší ulice. Byl starý, s oprýskanou vývěskou a vrzajícími dveřmi, ale pro nás to byla Aladinova jeskyně, plná záhad a zázraků.
Krámek byl malý, ale uvnitř se zdál nekonečný. Police se prohýbaly pod věcmi: starožitné svícny, ošoupané knihy, šaty s krajkovými límečky, hodiny, které dávno přestaly tikat. Paní prodavačka, teta Marie, vždycky seděla za pultem s pletením v ruce a láskyplně bručela: „Holky, nezlobte, ať něco nerozbijete!“ Ale my nezlobily — byly jsme badatelky, hledačky pokladů. Adéla jednou objevila měděnou brož ve tvaru brouka a prohlásila, že to je amulet egyptské princezny. Tereza listovala zažloutlými módními časopisy a snila o tom, že si ušije stejné šaty. A já milovala knihy — hlavně jednu, s ošoupanou obálkou, o pirátech. Představovala jsem si, že mezi stránkami najdu ukrytou mapu k pokladu.
Jednoho chladného listopadového dne jsme zase zaběžely do krámku. Venku mžilo, naše boty čvachtaly, ale uvnitř bylo teplo a vonělo to prachem a levandulí. Okamžitě jsem zamířila k svým oblíbeným policím s knihami, zatímco Adéla táhla Terezu ke krabici s bižuterií. „Lucko, pojď sem!“ zavolala Adéla. „Podívej, jaký prstýnek!“ Na její dlani ležel tenký prstýnek se zeleným kamínkem, matným, ale přesto kouzelným. „To je určitě ze zámku!“ prohlásila. Tereza, přimhouřivší oči, dodala: „Nebo ze truhly nějaké baronky.“ Chichotaly jsme se, prstýnek si postupně nasazovaly a já se cítila jako hrdinka z pohádky.
Teta Marie, když uviděla naše nadšení, přistoupila a usmála se: „Líbí se vám? Je to jen pět korun, holky. Berte, než to někdo koupí.“ Pět korun! V kapsách jsme měly jen na rohlíky ve školní jídelně, ale neztratily jsme hlavu. „Přispějeme si!“ navrhla jsem. Vysypaly jsme všechny mince z kapsAčkoliv prstýnek později zmizel, ten pocit maličkého zázraku v nás zůstal navždy.