Někdy bych nejraději rovnou před nosem tchýně s tchánem zabouchla dveře – jejich drzost mi ničí život.
V malém městečku nedaleko Hradce Králové, kde staré ploty skrývají sousedské klepy, se můj život ve třiatřiceti letech změnil v nekonečné divadlo pro tchýni s tchánem. Jmenuji se Eliška a jsem vdaná za Martina, jehož rodiče, Alena a Josef, si z mého domova udělali vlastní jídelnu. Jejich týdenní návštěvy, jejich bezohlednost a lhostejnost mě dohánějí k šílenství, a já nevím, jak to zastavit, aniž bych rozbila rodinu.
**Rodina, které jsem chtěla vyhovět**
Když jsem si Martina brala, snila jsem o příjemných rodinných večeřích, o dětech, o pohodě. Martin je hodný, pracovitý, a já ho milovala celým srdcem. Jeho rodiče, Alena a Josef, vypadali jako normální lidé: prostí, venkovští, s hlasitým smíchem a zvykem říkat všechno na rovinu. Myslela jsem, že s nimi najdu společnou řeč. Ale po svatbě se jejich „upřímnost“ změnila v drzost a jejich návštěvy v utrpení.
Bydlíme v malém bytě, který jsme si pořídili na hypotéku. Náš tříletý syn Jakub je středobod našeho vesmíru. Pracuju jako účetní v místní firmě, Martin je automechanik. Život není lehký, ale zvládáme to. Každou neděli však, jako na povel, tchýně s tchánem přijdou a můj domov se změní v jejich teritorium. Nezavolají, neohlásí se – prostě přijdou, a já jako hloupá pobíhám po kuchyni, abych je nakrmila.
**Drzost bez hranic**
Přijdou s prázdnýma rukama, ale odcházejí nacpaní k prasknutí. Alena si sedne ke stolu a poroučí: „Eliško, nalij polívku, a ať je hustá!“ Josef chce maso a pivo, a já jako číšnice posluhuju. Po jejich odchodu zůstává hora nádobí, drobky na podlaze a prázdná lednice. Jednou jsem si spočítala: během jedné návštěvy snědli půl kila masa, deset vajec a dva litry kompotu. A ani neřeknou „děkuju“ – pro ně je to samozřejmost.
Ale nejhorší je jejich přístup. Alena kritizuje všechno: jak vařím, jak vychovávám Jakuba, jak uklízím. „Eliško, polévka je přesolená, a dítě máš nějaké bledé, špatně ho krmíš,“ říká, přitom hltá moje jídlo. Josef přikyvuje a Martin mlčí, jako by to bylo v pořádku. Zkoušela jsem naznačit, že je to pro mě těžké, ale tchýně mávne rukou: „Jsi mladá, musíš se snažit.“ Jejich drzost je jako jed, který pomalu ničí můj život.
**Ticho manžela**
Zkoušela jsem mluvit s Martinem. Po jedné takové návštěvě, když jsem do půlnoci myla nádobí, jsem mu řekla: „Martine, oni si tu dělají z našeho bytu restauraci, a já to nezvládám.“ Pokrčil rameny: „Máma s tátou jsou prostě takoví, nedělej z toho problém.“ Jeho slova mě zasáhla jako nůž. Copak nevidí, že jsem na pokraji sil? Miluju ho, ale jeho mlčení mě v téhle rodině izoluje. Mám pocit, že nebojuju jen s tchýní a tchánem, ale i s ním.
Jakub, můj chlapeček, už cítí moje napětí. Ptá se: „Mam„Mami, proč se pořád mračíš?“ a já v tu chvíli pochopila, že někdy je lepší být považovaná za sobeckou, než žít život pro potěšení jiných.