Syn přivedl do domu novou ženu se dvěma dětmi. Teď je pro mě každý den peklo
Už třetí rok života v nekonečném snu, který připomíná spíš noční můru. Všechno začalo tím dnem, kdy můj syn Václav, pětatřicetiletý muž, přivedl do našeho dvoupokojového bytu v Praze svou novou manželku. Ženou jménem Jana. Měla už dvě děti z prvního manželství. Nejprve tvrdil, že je to jen dočasné. Dočasné. Jak často my ženy v ta slova slepě věříme…
Uběhly tři roky. V našem bytě teď nebydlí rodina, ale celá armáda: já, můj syn, jeho žena, její dvě děti a… to nejhorší – Jana je znovu těhotná. Bůh mi ve stáří nedopřál jen klid, teplo domova, ani chvíli k oddechu. Zřejmě mě za něco trestá.
Jana není invalidní, není nemocná, je jí něco přes třicet. Ale pracovat nechce. Tvrdí, že se „stará o děti“. Jenže děti chodí každé ráno do školky. Jana ne. Nechodí do práce. Jde na procházku. Nebo za kamarádkou. Nebo na manikúru. Na co – to netuším.
Václav ze začátku ujišťoval: vyřídí papíry, všechno se srovná, Jana si najde právo a najmou si byt nebo vezmou hypotéku. Věřila jsem. Jsem přece matka – vždycky doufám. Ale uplynul rok, druhý, teď je tu třetí. Nic se nemění. Jen Janino břicho roste.
Neřekla bych, že se ke mně chová hrubě. Nekřičí, mluví zdvořile. Ale v domácnosti nedělá nic. Neumyje podlahu, neuklidí nádobí, neuvaří. Ani se pořádně nestará o své děti – pustí jim pohádky, strčí jim do ruky něco k jídlu a civí do telefonu. Večer pak od ní ticho a od dětí jen křik.
Všechna práce padá na mě. Vstávám ve čtyři ráno. Pracuju jako uklízečka ve dvou kancelářích, myji podlahy, vracím se domů v osm, nestihnu si ani uvařit čaj – už musím uklízet, prát, vařit. Dokud jsou všichni pryč, sama drbu kuchyň, aby se nelepila od mastnoty, peru oblečení, chystám oběd. Protože v poledne přijde syn s Janou – a musí se najíst. Pak zase práce, večeře, a až po deváté večer si konečně můžu sednout. Někdy jen stojím v kuchyni a brečím. Z bezmoci.
Můj důchod padne na nájem a jídlo. Václavův plat nestačí na takovou bandu. A Jana je přirozeně „na mateřské“. Ještě dřív, než do ní oficiálně nastoupila.
Nedávno jsem se pokusila promluvit si se synem. Řekla jsem, že byt je malý, nás je moc, že je to na mě moc, zdraví už taky není, co bývalo. Dokonce jsem skončila v nemocnici – tlak mi vyskočil u sporáku. Doktor mě varoval – žádné přepínání. Václav jen pokrčil rameny:
„Mami, ty tu nebydlíš sama. Byt je taky můj. Nikam se stěhovat nebudeme. Peníze nejsou. Tak to vydrž.“
A to byl celý rozhovor.
To je všechno, co mi dluží.
To je všechno, co ze syna zbylo.
Přemýšlím, že odejdu. Vezmu si půjčku, vlezu do dluhů, ale najdu si koutek. I kdyby menší, i kdyby bez oprav. Hlavně ať je tam ticho. Hlavně ať tam nikdo nechodí. Protože už nemůžu. Další dítě v tom bytě bych nepřežila. Tady už není život – tady je boj o přežití.
Neživím se. Sloužím. Jsem otrokyně. Ve vlastním domě. Na sklonku života. A to nejhorší? Nikdo z nich, vůbec nikdo, si nedokáže představit, jak se cítím. Prostě žijí. A čekají, až jsem uvařím, uklidím, ztichnu.
Chce se mi křičet, ale držím pusu. Už nemůžu, ale stejně dělám. Protože jinak – špína, hlad, zima. Protože jsem matka. Protože jsem babička. Protože jsem sama.
