Společná kuchyně a líná švagrová
Žijeme s Antonínem v jeho domě – no, abych byla upřímná, není to úplně jen jeho. Kromě nás tu bydlí jeho mladší bratr Pavel a jeho žena Květuše. Máme jednu společnou kuchyni, jídlo kupujeme dohromady, vaříme se střídáme a účty dělíme na půl. Zní to jako ideální soužití, že? Jenže naše drahá švagrová Květuše si zřejmě usmyslela, že domácnost není její starost. Neumyje ani lžičku, ani neloupá brambory, a já už jsem na pokraji, abych jí strčila do ruky koště a řekla: „Vítej v reálném světě!“ Ale zatím se držím, i když moje trpělivost taje rychleji než máslo na pánvi.
Dům zdědil Antonín s Pavlem po rodičích, a když jsme se vzali, rozhodli jsme se, že budeme bydlet všichni spolu – je to levnější a navíc je tu dost místa. Nevadilo mi to: Pavel je klidný chlap, pracuje v autoservisu, doma skvě nevídá. Ale Květuše… Ach, s ní je to složitější. Když se s Pavlem brali, myslela jsem si, že je jen ostýchavá a nechce se plést do společných záležitostí. Ale po půl roce mi došlo, že žádná ostýchavost tu není. Květuše je prostě mistryní v úhybné taktice před jakoukoli prací. Dokáže sedět v pokoji celé hodiny, projíždět telefon nebo si lakovat nehty, zatímco já v kuchyni vařím večeři pro čtyři.
Náš systém je jednoduchý: jídlo nakupujeme společně, vaříme po dne. Já s Antonínem máme polovinu týdne, Pavel občas ugriluje maso nebo udělá své slavné chlebíčky, ale Květuše… No, její den je, když objedná pizzu nebo postaví na stůl jogurt s nápisem „večeře hotová“. A nejde jen o to, že nerada vaří – ona si ani neumyje své nádobí! Jednou jsem si to spočítala: za týden umyju hromadu talířů, z nichž polovina jsou její kávové šálky s nedopitým latté. A když ji požádám, aby po sobě uklidila, dívá se na mě jako na mimozemšťana a říká: „Jé, Věruš, já zapomněla, udělám to zítra.“ Zítra? To zítra nikdy nepřijde!
Zkoušela jsem mluvit s Antonínem. „Tondo,“ říkám, „tvoje švagrová si z nás dělá služky. Nemohl by s ní Pavel promluvit?“ Antonín se jen zasměje: „Věruš, nepřeháněj, Kvěťa jen není zvyklá na domácnost. Vždyť je z města, její máma všechno dělala za ni.“ Z města? A já jsem snad utekla z vesnice? Taky jsem vyrůstala ve městě, ale to mi nebrání loupat brambory a vytírat podlahu. Pavel, když jsem mu to nenápadně naznačila, jen pokrčil rameny: „Kvěťa je prostě taková. Nechce vařit – nenuť ji.“ Nenuť ji? A kdo pak tu bandu nakrmí, když já taky začnu „nechtít“?
Minulý týden mě dorazila situace, která byla poslední kapkou. Vařila jsem kari skopové – poctavé, takové, jaké má Antonín rád. Dvě hodiny jsem se s tím dřela, prostřela stůl, volám všechny. Květuše sejde dolů, nabere si plný talíř a prohlásí: „Věruš, proč je to rýže suchá? Měla jsi dát víc másla.“ Málem mi vypadla vidlička z ruky. Suchá? To jsem stála dvě hodiny u sporáku, abych slyšela, že moje kari „není ono“? A ona ani nepoděkovala, dojedla a odešla, nechala talíř na stole. Tenkrát jsem vybuchla a řekla: „Květuše, pokud se ti to nelíbí, vař si sama.“ Jen se ušklíbla: „Ale Věruš, já to přece neumím, ty to děláš líp.“ Líp? Takže teď jsem oficiálně šéfkuchařka tohoto domu?
Začala jsem přemýšlet, co dělat. První možnost – vyhlásit stávku. Přestat vařit, uklízet, nakupovat. Uvidíme, jak Květuše zazpívá, až v lednici zbyde jen její jogurt. Ale vím, že Antonín s Pavlem začnou reptat, a já nechci kvůli ní rozházet manželství. Druhá možnost – promluvit si s ní na čistotu. Říct: „Kvěťo, tady nejsme v hotelu, buď pomáhej, nebo si jez v restauraci.“ Ale bojím se, že zase bude dělat, že nerozumí, nebo se rozbrečí před Pavlem a on to hodí na mě. Třetí možnost – prostě to přijmout. Ale to není můj styl. Nebudu sloužit ve vlastním domě.
Občas snívám o tom, že s Antonínem najdeme byt a odstěhujeme se. Ale dům je Antonínův rodinný majetek, má ho rád, a já jsem si na to místo také zvykla: je tu zahrada, veranda, je tu útulno. Nechci kvůli Květuši přicházet o to, co je nám drahé. Dokonce jsem zkusila lest: navrhla jsem rozdělit kuchyň na „zóny odpovědnosti“. Prý ať si každý hlídá své jídlo a nádobí. Ale Květuše jen kývla a dál popíjela kávu z mého hrnku. Zdá se, že je neprůstřelná.
Moje kamarádka, když jsem jí to vyprávěla, poradila: „Věruš, dej jí konkrétní úkol. Řekni, že má vařit ve středu, a hotovo.“ Zkusila jsem to. Určila jsem Květuši den, a ona na to: „Jé, Věruš, já ve středu mám program, nechceš to udělat ty?“ Program? Projíždění Instagramu? Už jsem na pokraji toho, že na kuchyňskou nástěnku připevním rozvrh s řádkou: „Květuše – tvůj den. Buď pizza, nebo hlad.“ Třeba ji to aspoň trochu probudí.
Prozatím se snažím nevybuchnout. Vařím, uklízím, ale pokaždé, když vidím její špinavý šálek, představuju si, jak jí předávám medaili za „mistrovství v zahálce“. Antonín slibuje, že promluví s Pavlem, ale nevěřím, že to pomůže. Květuše je jako kočka, která chodí, kam se jí zlíbí, jenže jí z naší misky. Ale já najdu způsob, jak ji dostat na místo. Tento dům je náš a nedopustím, aby jedna líná švagrová z něj udělala svou osobní zónu pohodlí. Mezitím mám jen jedno přání: aby alespoň jednou umyla svůj talíř. Přání se přece plní, ne?