Ráno plné překvapení od tchyně
“Dobré ráno, nevěsto!” zaznělo ode dveří, kde stál můj tchán, Josef Novák, s širokým úsměvem. Za ním se objevila tchyně, Alena Dvořáková, s tak nevinným výrazem, jako by právě neskončila nějakou tajnou misi. Lehce se usmála a výmluvně pokynula směrem ke kuchyni, kde, jak se ukázalo, nechala svůj “dárek”. Ještě netušíc, co mě čeká, jsem přikývla, ale za pět minut jsem málem vykřikla. Tahle žena umí překvapit, jen ne vždy tak, jak bych si přála. Teď tu sedím a přemýšlím, jestli se mám smát, nebo chytit za hlavu, protože taková překvapení od Aleny Dvořákové už jsou téměř tradice.
S manželem, Jakubem, bydlíme s jeho rodiči už půl roku. Když jsme se brali, trvali na tom, abychom se k nim nastěhovali – dům je velký, místa dost, a hlavně “rodina by měla být pohromadě”. Souhlasila jsem, i když jsem v hlubinách duše toužila po vlastním bytě. Josef Novák je pohodář, buď něco kutí v garáži, nebo kouká na hokej a do mých věcí se neplete. Ale Alena Dvořáková – to je kapitola sama pro sebe. Není zlá, to ne, ale má talent vlézt tam, kde ji nikdo nežádá, a nazývat to “péčí”. A její “dárky” vždycky mají nějaký háček.
Toho rána jsem vstala dřív, abych připravila sníž. Jakub už odjel do práce a já plánovala udělat vajíčka, uvařit kávu a poklidně začít den. Jenže když jsem vešla do kuchyně, zůstala jsem jako opařená. Na stole stál obrovský hrnec přikrytý pokličkou a vedle něho lístek: “Markéto, tohle vám nechávám k obědu, dejte si!” Zvedla jsem pokličku a málem vyjekla – uvnitř byl guláš, ale ne obyčejný, nýbrž nějaký experimentální, plný masa, co vypadalo jako z buřtguláše, a s podezřelou vůní kmínu. Guláš mám ráda, ale tenhle vypadal, jako by Alena Dvořáková smíchala všechno, co našla ve spíži, a přidala do něj pytlík koření.
Otočila jsem se a uviděla tchyni, která právě vešla. “No tak, Markétko, jak se ti líbí moje překvapení?” zeptala se s takovou pýchou, jako by to byl michelinský pokrm, ne guláš z konzervy. Nuceně jsem se usmála a zamumlala: “Děkuji, Aleno, je to velmi… zajímavé.” A ona pokračovala: “Včera jsem u toho strávila celé odpoledne, abyste s Jakubem nehladověli. Ty pořád držíš nějaké diety, ale muž potřebuje pořádné jídlo!” Pořádné jídlo? Moje vajíčka Jakub jí s chutí a nikdy si nestěžoval. Jenže hádat se s Alenou Dvořákovou je jako snažit se přehlušit motorovou pilu.
Rozhodla jsem se neustoupit a naznačit, že si poradíme sami. “Aleno,” řekla jsem, “děkujeme, ale my s Jakubem obvykle vaříme něco lehkého. Není potřeba se tolik namáhat.” A ona v odpověď: “Ale, Markétko, to nic není, já to dělám ráda! Ty jsi ještě mladá, naučíš se jednou vařit pořádně.” Naučím se? Vařím od patnácti a moje buchty mizí z tácu rychleji než její “proslulé” bramboráky! Ale Alena Dvořáková zřejmě věří, že bez jejího guláše bychom tady umřeli hlady.
Tohle není její první “dárek”. Minulý týden přinesla ze sklepa několik sklenic nakládaných okurek a nacpala je do naší lednice, vytlačivší mé jogurty. “Markét, to je pro vás na zimu!” prohlásila. Na zimu? Bydlíme ve stejném domě, proč by mi dávala tři sklenice okurek? A před měsícem se rozhodla “pomoci” s úklidem a přerovnala všechny mé věci ve skříni, protože “tak to bude praktičtější”. Dvě hodiny jsem pak hledala svůj oblíbený svetr. Jakub se jen směje: “Mámu nepředěláš, Markét, musíš ji přijmout takovou, jaká je.” Přijmout? To se lehko říká, když je celý den v práci, zatímco já tu bojuju s jejími “překvapeními”.
Nejvtipnější na tom je, že Alena Dvořáková opravdu myslí, že nám pomáhá. Není to typ tchyně, která schválně znepříjemňuje život – skutečně věří, že její guláš nás zachrání před hladem a její rady ze mě udělají “pořádnou hospodyni”. Ale já nechci být hospodyní podle jejích představ! Ráda vařím těstoviny, experimentuju s kořením, ne vařím hrnce guláše na tři dny. A chci, aby moje kuchyně byla moje, ne pobočka kulinární školy Aleny Dvořákové.
Zkoušela jsem si promluvit s Jakubem, ale jako vždy zůstal neutrální. “Markét,” řekl, “máma to myslí dobře. Dej si lžíci toho guláše, pochval ho a bude klid.” Lžíci? Po tom guláši jsem pak musela pít vodu celou noc, protože byl slaný jako moře! Navrhla jsem kompromis – ať Alena vaří, ale nejdřív se zeptá, jestli něco potřebujeme. Jakub slíbil, že s ní promluví, ale pochybuju, že to zabere. Tchyně už plánuje “překvapení” na víkend – něco o buchtičkách se šodó. Už se psychicky připravuju na další hrnec.
Někdy snívám o vlastním bytě, kde mi nikdo nebude cpát lžíci do salátu nebo vařit omáčku bez dovolení. Ale pak si řeknu – Alena Dvořáková, se všemi svými zvyky, není zlá. Jen je z jiné doby, kdy tchyně byla nekorunovanou královnou rodinné kuchyně. Možná bych měla zvolnit a brát její dárky jako součást rodinného koloritu? Ale zatím co koukám na ten hrnec, přemýšlím – jestli ještě jednou nazve moje palačinky “nehAle zatímco koukám na ten hrnec, přemýšlím – jestli ještě jednou nazve moje palačinky “nedojedeným luxusem”, naservíruju jí k obědu sashimi s křenem.