S manželem Vojtěchem jsme se rozhodli, že naši dceru Báru vydáme za muže. Je jí už sedmadvacet, je čas založit vlastní rodinu, zvlášť když potkala pořádného chlapce – Jaromíra. Je pracovitý, inženýr, k Báře se chová hezky, a nám s Vojtěchem také hned padl do oka. Všechno směřovalo k svatbě, začali jsme plánovat datum, šaty, hosty. Ale když jsem zjistila, jakým „věnem“ vybavila matka Jaromíra, paní Libuše, málem mi spadla čelist. To jako jsme se vrátili do středověku, kde rozhoduje, kdo si koho zaslouží podle majetku?
Bára je chytrá holka. Vystudovala vysokou, pracuje v marketingu, stará se o sebe. Vždycky jsme ji učili být samostatnou, aby se nespoléhala jen na muže. Ale jako rodiče jsme chtěli mladým pomoct na začátku. Rozhodli jsme se jim dát peníze na hypoúvěr, aby si mohli pořídit byt. Navíc jsem Báře postupně chystala „věno“ – pěkné povlečení, sadu nádobí, dokonce nové záclony, ať je jejich hnízdečko útulné. Myslela jsem, že jsou to maličkosti, ale ukazují, že nám na ní záleží. Jaromír jako ženich také slíbil, že přispěje – měl našetřeno a chtěl, aby to mezi nimi bylo spravedlivé.
Minulý týden jsme s Vojtěchem zašli za paní Libuší, abychom probrali svatbu. Je to žena s vystupováním, vždy upravená jako z kadeřnictví, a mluví, jako by věděla všechno nejlíp. Seděli jsme u kávy, když najednou začne: „Marto, a co vy dáváte Báře do věna? U nás je zvyk, aby nevěsta vnášela do manželství dostatek.“ Nejprve jsem si myslela, že vtipkuje. Jaké věno? To jako máme přivést krávu a truhlu plnou zlaťáků? Ale paní Libuše to myslela vážně. A pak to vypustila: „Já jsem Jaromírovi koupila auto, plně zaplacené, a zaplatila polovinu bytu. A vy?“
Málem jsem upustila šálek. Auto? Půlka bytu? To jako nám teď bude účtovat svého syna? Samozřejmě jsem se ovládla, usmála se a řekla, že také pomáháme, ale detaily jsem nerozváděla. Uvnitř jsem vřela. Nejsme milionáři, ale pro Báru jsme udělali, co jsme mohli. A teď se ukazuje, že naše věno jsou „drobky“, zatímco paní Libuše vychovala přímo prince, kterého bychom měli zahrnovat dary?
Doma jsem to všechno Báře pověděla. Jen se zasmála: „Mami, ale co na tom záleží? S Jaromírem si poradíme sami.“ Ale mně bylo líto. Ne sebe, ale Báry. Je tak skvělá, laskavá, a teď ji hodnotí podle nějaké starožitné stupnice. Promluvila jsem si s Vojtěchem, ale jak je jeho zvykem, nechtěl z toho dělat vědu: „Marta, neber si to tolik k srdci. Hlavní je, že se mají rádi.“ Jemu se to lehko řekne, já se nedokážu uklidnit. Proč bychom se měli před paní Libuší ospravedlňovat? A hlavně, kde se v ní bere taková náročnost? Myslí si snad, že její Jaromír je zboží v obchodě a my máme „zaplatit“?
Za pár dní Bára prozradila, že ani Jaromír není nadšený z řečí své matky. Řekl, že auto a peníze jsou sice fajn, ale nechce, aby se ze svatby staly obchodní jednání. „Beru si Báru, ne její věno,“ řekl jí. A tam jsem trochu povolila. Jaromír je chlap rozumný a vypadá to, že Báru opravdu miluje. Ale paní Libuše nedala pokoj. Předevčírem volala a vyptávala se, jaké šaty Báře kupujeme, kolik bude hostů na naší straně a jestli neplánujeme „přidat něco pořádného“ k věnu. Stěží jsem se ovládla, abych jí neřekla pár ostřejších.
Teď sedím a přemýšlím: jak se v téhle situaci vůbec chovat? Na jednu stranu nechci kazit vztahy s budoucí tchýní. Svatba má být svátek a já chci, aby byla Bára šťastná. Ale zároveň mě štve ten povýšený tón, jako bychom něco dlužili. My s Vojtěchem jsme celý život makali, vychovali Báru, dali jí vzdělání, dobré zásady, lásku. Není to důležitější než auta a byty? A navíc, nemají si mladí svůj život vybudovat sami? My s Vojtěchem jsme začínali v garsonce a dokázali jsme to. A tady to vypadá, jako bychom byli na nějaké dražbě.
Bára, moje chytrá holka, se snaží všechno uhladit. Říká: „Mami, nedělej si starosti, s Jaromírem to zvládneme. Když bude třeba, vezmeme si půjčku a koupíme byt bez věna.“ Ale vidím, že jí to taky není příjemné. Chce, aby svatba byla radostná, ne aby se kvůli ní hádali. Rozhodla jsem se, že už se do těch řečí s paní Libuší pouštět nebudu. Ať si říká, co chce, a my uděláme, co uznáme za vhodné. Dáme Báře a Jaromírovi, co jsme slíbili, a budeme se radovat. Pokud si tchýně chce měřit peněženky, je to její problém.
Ale stejně mi v srdci zůstává hořká pachuť. Chtěla bych, aby svatba byla o lásce, ne o počtech. A věřím, že Báře s Jaromírem to vyjde. Jsou mladí, šikovní, milují se. A to věno… Ať si ho paní Libuše nechá pro sebe. To pravé věno Báry je její srdce, rozum a laskavost. A s tím bude v každé rodině zlatým pokladem.