Dneska jsem si zapsal do deníku: Tak co si myslíte? Přijeli příbuzní mojí tchýně, Jarmily Novákové, dva týdny před Velikonocemi a vypadá to, že se nechystají odjet.
Už nevím, jestli se smát, nebo brečet. Tihle hosté jsou opravdu “dar z nebes” a zdá se, že si z našeho domu udělali osobní hotel. Jarmila místo toho, aby je usměrnila, jen přikyvuje a cpává je koláči. Nemluvě o mém muži, Jakubovi, který předstírá, že se ho to netýká. A tak jsem se rozhodl to sem napsat, protože mě zajímá, čí nervy povolí dřív – moje, nebo jejich.
Všechno to začalo, když mě ráno vzbudil hluk v kuchyni. Napadlo mě – možná Jakub mě chce překvapit a vaří snídani? Jaké naivní přání! Vejdu tam a celá delegace už je v akci: teta Alena, její muž Karel a jejich dcera Adéla, všichni z nějakého zapadákova, kde je podle jejich vyprávění život nudnější než v naší lednici. Přijeli “na Velikonoce”, ale očividně si myslí, že svátky začínají o čtrnáct dní dřív. Jarmila, zářící jako velikonoční vajíčko, už u plotny chystala svíčkovou. “Honzo, vždyť je to rodina!” říká. “Musíme je přivítat jako lidi!” Já se jen dívám na ty kufry v chodbě a vím – to bude na dlouho.
Teta Alena je hlučná jako siréna. Hned od dveří začala vyprávět, jak je u nich všechno drahé, zatímco u nás je “pražský ráj”. A hned se pustila do prohlídky našeho bytu. “Jé, Honzo, proč máte tak zaprášené závěsy? A co je to tady za skvrnu na koberci?” Ptá se, a mezitím šmejdí ve skříni, jako by kontrolovala, jak skládám prádlo. Zatnul jsem zuby a mlčel, ale uvnitř jsem vřel. Karel, její muž, je pravý opak – tichý jako hrob. Celé dny vysedává v obýváku, kouká na televizi a žádá o přepnutí na rybářské kanály. Adéla, jejich dvacetiletá dcera, žije v mobilu, ale přesto dokáže spotřebovat půlku našich zásob. Jednou jsem vešel do kuchyně a ona právě dojídala můj oblíbený jogurt. “Jé, myslela jsem, že je to pro všechny!” řekla. Pro všechny možná, ale ne pro tebe, Adélko!
Jarmila místo toho, aby jemně naznačila, že už by mohli jít domů, jen přilévá olej do ohně. Každý den vaří, jako by chystala svatbu: svíčkovou, knedlíky, řízky, buchty. A příbuzní samozřejmě jásají. “Jarmilko, ty jsi naše krmička!” cukruje teta Alena a hned si přidává. Zkoušel jsem tchýni jemně připomenout, jestli by jich nemohla nechat. Jenom rukama máchla: “Honzo, jak můžeš? Vždyť je to rodina! Přijedou jednou za sto let!” No jo, a vypadá to, že tu chtějí zůstat ještě další století.
Jakub, můj muž, v tomhle ohledu mistr neutrality. Říkám mu: “Kubo, promluv s mámou, ať jim naznačí, že by už mohli jet.” A on na to: “Honzo, no tak, vydrž, vždyť jsou to hosté.” Hosté?! Už tu nemáme byt, ale ubytovnu! Dokonce i do koupelny chodím podle rozvrhu, protože Adéla tam tráví hodiny focením selfí. A včera teta Alena nabídla, že mi “pomůže s úklidem” a tak vydrhla mou oblíbenou pánev, že na ní teď nic neudělám. “Já myslela, že bude lepší!” říká. Lepší, možná pro šrot.
Nejvtipnější je, že si už plánují další pobyt. Teta Alena prohlásila, že chce zůstat do prvního máje, aby viděla, “jak se u nás dělají grilovačky”. Karel sní o tom, že půjde s Jakubem na ryby, a Adéla se dožaduje výletu do obchoďáku, protože u nich v městečku “není žádné pořádné oblečení”. Sedím a přemýšlím – kdy vlastně odjedou? A hlavně, jak to přežiju bez nervového zhroucení?
Začal jsem vymýšlet plány, jak je vypoklonkovat. Možná říct, že začínáme rekonstrukci? Nebo že odjíždíme na dovolenou? Jenže Jarmila z toho má evidentně radost. Včera navrhla uspořádat velikonoční hostinu a pozvat i sousedy. “Ať všichni vidí, jakou máme rodinu!” řekla. Ano, rodinu – jen já už se cítím jako cizinec ve vlastním domě.
Jediné, co mě drží nad vodou, je smysl pro humor. Večer, když všichni usnou, si naliju čaj a představuju si, jak píšu knihu s názvem “Jak přežít invazi příbuzných”. Bude tam kapitola o tom, jak schovávat jídlo, jak se usmívat, když chceš řvát, a jak nezabít tchýni za její pohostinnost. A vážně – vím, že je to dočasné. Jednou odjedou a náš byt bude zase náš. Do té doby jen počítám dny do Velikonoc a modlím se, aby teta Alena nevymyslela, že zůstanou do léta.
Zajímalo by mě, jestli takové příbuzné má ještě někdo jiný? A jak to zvládáte? Protože já už jsem na hraně, ale nevzdávám se. Třeba se do Velikonoc stanu mistrem zenové trpělivosti. Nebo aspoň vymyslím, kam schovat jogurty, aby na ně Adéla nenatrefila.
A do deníku dodávám: Nikdy nepodceňuj sílu rodinných návštěv. Buď tě dovedou k šílenství, nebo tě naučí nekonečné trpělivosti. Zatím to vypadá na obojí.
