S manželem, Václavem, jsme se rozhodili vydat naši dceru Alžbětu za muže. Bětce už bylo sedmadvacet, nejvyšší čas založit vlastní rodinu, zvlášť když potkala slušného chlapce – Jakuba. Je pracovitý, inženýr podle povolání, o Bětku se stará a nám s Václavem ihned přirostl k srdci. Vše směřovalo k svatbě, začali jsme plánovat termín, šaty i hosty. Když jsem však zjistila, jakým „věnem“ opatřila svého syna Jakuba jeho matka, Ludmila Karlovna, málem mi spadla brada. Co to je, snad žijeme ve středověku, kde věno rozhoduje, kdo si koho zaslouží?
Bětka je chytrá dívka. Vystudovala univerzitu, pracuje jako marketingová specialistka a sama se uživí. S Václavem jsme ji vždy učili být nezávislou, aby se nemusela spoléhat jen na manžela. Jako rodiče jsme však chtěli mladé rodině pomoci na startu. Rozhodli jsme se jim darovat peníze na první splátku bytu, aby si mohli vzít hypotéku. Navíc jsem Bětce potichu sháněla „věno“ – pěkné povlečení, sadu nádobí, dokonce i nové záclony, aby bylo jejich hnízdečko útulné. Myslela jsem, že jsou to maličkosti, ale ukazují, že na ni myslíme. Jakub, jako ženich, také slíbil přispět – měl úspory a říkal, že chce, aby mezi ním a Bětkou panovala rovnost.
Minulý týden jsme s Václavem zašli za Ludmilou Karlovnou, abychom probrali svatbu. Je to žena s vystupováním, vždy upravená jako z kadeřnictví a s takovým tónem, jako by věděla všechno nejlíp. Sedli jsme si k čaji a ona najednou spustila: „Jarmilo Václavovno, a co vy dáváte Bětce do věna? U nás je přece zvyk, aby nevěsta vstupovala do rodiny s nějakým majetkem.“ Zprvu jsem si myslela, že žertuje. Jaké věno? Copak máme přivést krávy a truhly se zlatem? Ale Ludmila Karlovna myslela vážně. A pak to vypustila: „Já jsem Jakubovi dala auto, plně zaplacené, a polovinu ceny bytu. A co vy?“
Málem jsem upustila šálek. Auto? Polovinu bytu? Copak nám teď bude vystavovat účet za svého syna? Samozřejmě jsem se ovládla, usmála se a řekla, že dětem také pomáháme, ale detaily jsme neřešili. Uvnitř jsem však vřela. S Václavem nejsme boháči, ale pro Bětku jsme udělali, co jsme mohli. A teď to vypadá, že naše věno jsou „drobky“, zatímco Ludmila Karlovna vychovala přímo prince, kterého musíme obdarovávat?
Když jsme se vrátili domů, vše jsem Bětce pověděla. Jen se zasmála: „Mami, vždyť je úplně jedno, co oni dávají. S Jakubem to zvládneme sami.“ Ale mě to mrzelo. Ne kvůli sobě, ale kvůli Bětce. Je tak čistá, laskavá, a teď ji někdo hodnotí podle nějaké středověké míry. Promluvila jsem si s Václavem, ale ten jako obvykle řekl, ať na to nereaguji: „Jarmilo, neber si to k srdci. Hlavní je, že se ti dva milují.“ On to má lehké, ale já se nemohu uklidnit. Proč bychom se měli před Ludmilou Karlovnou ospravedlňovat? A hlavně, odkud se u ní berou také nároky? Myslí si, že její Jakub je zboží na trhu a my za něj musíme „zaplatit“?
Za pár dní mi Bětka řekla, že Jakub také není nadšený z řečí své matky. Řekl jí, že auto a peníze jsou sice fajn, ale nechce, aby se ze svatby staly obchodní jednání. „Žením se s Bětkou, ne s jejím věnem,“ řekl jí. A tehdy mi trochu povolilo srdce. Jakub je chytrý chlapík a zdá se, že naši dceru opravdu miluje. Jenže Ludmila Karlovna nepřestává. Předevčírem zavolala a začala vyptávat, jaké šaty kupujeme Bětce, kolik hostů pozveme my, a jestli nehodláme „věno ještě doplnit“