Včera jsem měla narozeniny a upřímně řečeno, dodnes nevím, jestli to byl totální průšvih, nebo ten nejšílenější večírek v mém životě.
Nejprve jsem, jako naivní duše, svěřila organizaci své nejlepší kamarádce Janě. Přísahala, že vše bude „na jedničku s hvězdičkou“, že stůl bude praskat ve švech od vybraných pochoutek a hosté budou nadšení. No jasně, Jano! Když jsem se vrátila z práce, přivítal mě obraz, který by byl hodný absurdní komedie o katastrofálních oslavách.
V obýváku panoval čirý chaos. Zbytky salámů a sýrů, už lehce oschlé, se povalovaly vedle oliv, které snad ani nikdo neochutnal. Zelenina – okurky, rajčata a nějaká povadlá paprika – vypadala, jako by ji krájeli minulý týden. Měla jsem podezření, že Jana prostě sesbírala vše, co našla v lednici, a nazvala to „slavnostní tabulí“. Lahve s vínem, džusem a něčím bublinkovým stály v náhodném pořadí, některé už napůl prázdné. Nejspíš se někdo rozhodl začít oslavu beze mě.
Jana mě u dveří přivítala s výrazem člověka, který právě objevil Ameriku. „No tak, co na to říkáš? Není to super?“ ptala se hrdě, ukazujíc na ten kulinární chaos. Jen jsem přikývla, snažíc se skrýt své zděšení. Nechtělo se mi zraňovat kamarádku, která se očividně upřímně snažila. Ale v hlavě mi zněla jen jedna myšlenka: „Kdo proboha jí suchý salám na narozeninách?“
Můj bratr Jakub, jako vždy, přispěl svým dílem do téhle absurdní slavnosti. Přinesl dort, který zřejmě přežil nějaké dramatické dobrodružství. Krabice byla pomačkaná, krém se rozetřel po víku a nápis „Všechno nejlepší!“ připomínal spíš abstraktní malbu. „Sám jsem ho vybíral!“ prohlásil hrdě Jakub, stavějíc dort na stůl. Podívala jsem se na toto umělecké dílo a rozhodla se, že zapálím svíčky tak, jak je – možná v šeru nikdo nepostřehne jeho žalostný stav. Ale Jakub vypadal tak pyšně, že jsem ho nechtěla zklamat. Nakonec, je to můj bratr a jeho nadšení vždy převáží nad každou chybou.
Tereza, moje kolegyně, se také „vyznamenala“. Dala mi dárek – kosmetický set, který podle opotřebovaného obalu už nějakou dobu čekal u ní doma. „Říkala jsem si, že se ti bude hodit!“ řekla s tak upřímným úsměvem, že jsem se ani nemohla urazit. No, aspoň něco nového v koupelně. I když jsem si představovala, jak bude ten krém s vůní „kvetoucí švestky“ lepkavý a řasenka zaschlá. Ale to už jsou detaily.
Hosté se také postarali o atmosféru. Někdo přinesl karoke a za půl hodiny dům duněl od neladného řevu hitů z devadesátek. Jana, po pár skleničkách vína, nabyla dojmu, že je reinkarnací Lucie Bílé, a dala se do zpěvu „Dívám se, dívám“ s takovou vervou, že to sousedi dodnes komentují. Jakub, nechtějíc zůstat pozadu, přidal se s písní „Tři kříže“ a vyvolal salvy smíchu.
O půlnoci vypadal stůl ještě smutněji, ale nálada byla skvělá. Smáli jsme se podivným dárkům, vzpomínali na staré historky a dokonce jsme uspořádali improvizovanou soutěž o nejlepší přípitek. Vyhrála Tereza, která mi popřála „tolik štěstí, že se nevejde do kufru, ale zároveň nebude těžký jako kufr plný cihel“. Dodnes nevím, co tím myslela, ale znělo to geniálně.
Když se hosté rozcházeli, podívala jsem se na ten chaos v obýváku a uvědomila si, že tyhle narozeniny jsem určitě nezapomene. Ano, stůl nebyl dokonalý, dort vypadal jako po zemětřesení a dárky vyvolávaly spíš otázky než nadšení. Ale bylo tolik smíchu, tepla a šílených okamžiků, že bych ten večírek nevyměnila za nic na světě. Jana, Jakub, Tereza a ostatní udělali z mých narozenin to, čím měly být – živé, upřímné a trochu bláznivé.
Příště už si organizaci asi vezmu do vlastních rukou. Nebo aspoň schovám ten suchý salám před příchodem hostů. Ale upřímně – takové oslavy jsou to, o čem je život. A už se těším na další narozeniny, abych viděla, čím mě moji přátelé a rodina zase překvapí.