Tak co si o tom myslíte? Příbuzní mé tchyně Tamary Michajlovny přijeli dva týdny před Velikonocemi a podle všeho se nechystají odjet.
Já, Alena, už nevím, jestli se mám smát, nebo brečet. Tihle hosté jsou opravdu „dar z nebes“ a zdá se, že náš dům si přebudovali na svůj osobní penzion. A Tamara Michajlovna místo toho, aby je trochu usměrnila, jen přikyvuje a cpěje je koláči. O mém muži Pavlovi ani nemluvím – tváří se, jako by tohle vůbec nebyl jeho problém. A tak jsem se rozhodla vám to všechno povědět, protože mě zajímá, čí nervy povolí jako první – moje nebo jejich.
Všechno to začalo jedním ráno, kdy mě probudil hluk z kuchyně. Napadlo mě, jestli mě Pavel nepřekvapuje a nevaří snídani. Ale kdeže! Přijdu tam, a celá delegace: teta Ludmila, její manžel Karel a jejich dcera Anežka, všichni z nějakého zapadákova, kde je podle jejich vyprávění život nudnější než v naší lednici. Přijeli „na Velikonoce“, ale očividně si usmysleli, že svátky začínají o čtrnáct dní dřív. Tamara Michajlovna zářila jako velikonoční kraslice a už se motala u sporáku, kde vařila polévku. „Alenko, vždyť je to rodina!“ říká. „Musíme je pohostit jako se sluší!“ Jenže já se podívám na ty kufry v chodbě a je mi jasné – tohle bude na dlouho.
Teta Ludmila je hlučná jako siréna. Hned od dveří začala vyprávět, jak je u nich všechno drahé, zatímco u nás to je „pražský ráj“. A vzápětí začala audit našeho bytu. „A proč máš ty záclony tak zaprášené? A co to máš za fleky na koberci?“ ptá se, zatímco nahlíží do skříně, jako by kontrolovala, jak skládám prádlo. Zatnula jsem zuby a mlčela, ale uvnitř jsem vřela. Karel, její muž, byl úplný opak – tichý jako hrob. Celé dny sedí v obýváku, kouká na televizi a žádá, ať mu přepnu na rybářský pořad. A jejich dvacetiletá Anežka žije v mobilu, ale i tak dokáže sníst půlku našich zásob. Jednou jsem přišla do kuchyně, a ona dojídá můj oblíbený jogurt. „Ale já myslela, že je to pro všechny!“ říká. No jasně, pro všechny – kromě tebe, Anežko!
Tamara Michajlovna místo toho, aby jemně naznačila, že by už mohli zase domů, jen přilévá olej do ohně. Každý den vaří jako na svatbu: polévku, knedlíky, řízky, buchty. A příbuzní samozřejmě nadšení. „Támo, ty jsi naše živitelka!“ cukruje teta Ludmila, zatímco si nandává přídavek. Zkusila jsem s tchyní promluvit, říkám: „Nebylo by lepší je tolik nehýčkat?“ Ale ona jenom rukama mávla: „Ale Alenko, jak můžeš?! Vždyť je to rodina! Přece nepřijedou každý den!“ Ne, jen si tu asi hodlají zřídit druhé bydliště.
Pavel, můj manžel, je v téhle situaci mistr neutrality. Říkám mu: „Pavle, promluv s mámou, ať jim dá najevo, že je čas odjet.“ A on na to: „Ale Alenko, vydrž, vždyť jsou to hosté.“ Hosté?! Už máme doma spíš ubytovnu! Dokonce i do koupelny chodím podle rozvrhu, protože Anežka tam tráví hodiny focením selfíček. A včera teta Ludmila nabídla, že mi „pomůže s úklidem“, a tak vydrhla mojí oblíbenou pánev, že na ní už nic neusmažím. „Myslela jsem, že to bude lepší!“ prohlásila. Lepší? Snad pro šrot!
Nejvtipnější je, že si už začínají plánovat další program. Teta Ludmila už nadhodila, že by ráda zůstala až na prvního máje, aby „viděla, jak se u nás griluje“. Karel sní o tom, že s Pavlem vyrazí na ryby, a Anežka se dožaduje výletu do obchoďáku, protože u nich ve městě „není pořádný oblečení“. Sedím si a říkám si: Kdy vůbec odjedou? A hlavně – jak mám vydržet do té doby, aniž bych dostala nervový kolaps?
Začala jsem přemýšlet, jak je vypoklonkovat. Třeba říct, že začínáme rekonstrukci? Nebo že odjíždíme na dovolenou? Jenže Tamara Michajlovna se zdá z toho nájezdu nadšená. Včera dokonce navrhla uspořádat velikonoční hostinu a pozvat ještě sousedy. „Ať všichni vidí, jak jsme skvělá rodina!“ říká. Skvělá možná, ale já se už cítím ve vlastním bytě jako vetřelec.
Jediné, co mě drží nad vodou, je humor. Večer, až všichni usnou, si naliju čaj a představuju si, jak píšu knížku s názvem „Jak přežít rodinnou invazi“. Bude v ní kapitola o tom, jak schovávat jídlo, jak se usmívat, když máte chuť řvát, a jak nezabít tchyni za její pohostinnost. Ale vážně – vím, že je to jen dočasné. Oni odjedou a náš domov bude zase náš. Zatím však jen počítám dny do Velikonoc a modlím se, aby teta Ludmila nerozhodla zůstat až do léta.
Zajímalo by mě, jestli má někdo jiný podobné příbuzné. A jak s nimi zvládáte vycházet? Protože já už jsem na hraně, ale nevzdám se. Třeba se do Velikonoc stanu mistryní zenové trpělivosti. Nebo aspoň vymyslím, kam schovat jogurty, aby na ně Anežka nenatrefila.
Moral of the story: Někdy musíme přijmout, že i nepříjemné situace jsou jen dočasné. A že humor je tím nejlepším lékem, když se nám zdá, že už toho máme po krk.