Za deště samoty
Manželka Ondřeje, Jitka, začala jednat zvláštně. Jednoho dne vyvolala hádku z ničeho, obviňovala ho ze všech smrtelných hříchů: nádobí neumyté, ponožky pohozené, žádné splněné sliby. Už prý měla dost, že po něm musí uklízet! A hlavně – že nedokáže vydělat na nové auto. Ondřej tušil, že věc není v něm. Nenamalovala se kvůli němu, nezačala chodit do fitka a nekoupila si nové šaty. A pak Jitka odešla k jinému… Uteklo půl roku. Jednoho rána ho probudil zvonek u dveří. Přehodil si župan, dobelhal se ke vchodovkám a otevřel. Zůstal stát jako opařený.
Těžký šedý mrak pomalu zakrýval jasnou oblohu, jako by ji někdo neviditelně přetřel špinavou barvou. Kapky deště začaly bubnovat na čelní sklo. Ondřej projížděl uličkami starého města u Vltavy a s každou minutou déšť houstl, vítr sílil. V autě bylo teplo, rádio tiše hrálo, ale za oknem vládla chladná melancholie, která mu svírala srdce.
Ulice byly prázdné, jen tu a tam projelo auto, a těch ubývalo. Kolik už kol tím městem najel? Doma se nedalo vydržet, nohy ho samy vedly k autu. Rád přemýšlel za volantem, skládal svůj život jako puzzle, kterému chyběly klíčové kousky. Odbočil do úzké uličky, vzdaluje se od centra, od domu, kde všechno připomínalo minulost.
Před týdnem se Jitka vrátila. Její návrat otevřel staré rány. Myslela si, že se rozplyne nad jejími slzami, že odpustí zradu, zapomene urážky. Když odcházela, vylila na něj vědro špíny – že je nula, že nic nedokáže. Takové věci se nezapomínají.
Před rokem vyvolala hádku z ničeho. Řvala, že má plné zuby jeho nepořádku, jeho zapomnětlivosti, že jí nemůže dopřát lepší život. „Tři roky bez dovolené v zahraničí! U moře jsme nebyli od loňska!“ plísnila ho. „Odcházím k někomu, kdo mi to dá!“ Tušil, že její nové outfity a fitko nejsou pro něj. Doma chodila v ošuntělém županu, bez make-upu, venku zářila. Nedržel ji. Bolest ho svírala, ale překonal to. Pár večerů s kamarády, pak se vzpamatoval.
V práci se ženy po zprávě, že je volný, oživily. Nechtěly dárky ani exotické dovolené – stačil muž po boku. A Ondřej byl dobrá partie: v nejlepších letech, vlastní byt, auto, žádné výživné. Ale žádná ho nedokázala zaujmout. Nebyl proti vztahu, jen necítil jiskou. Kamarádi se stáhli – jejich manželky se bály, že svobodný Ondřej je navede k dobrodružstvím. Chodil k nim na návštěvy, ale vracel se do puštěného bytu, kde na něj nikdo nečekal.
Děti s Jitkou neměli. Nějak to nevyšlo. Jitka dokonce chodila na vyšetření, lékaři řekli, že je vše v pořádku, jen je třeba času. Ale při rozvodu mu plácla: „Jsi nula! Dokonce sis vybral ženu, která ti nikdy nedá dítě!“ Ta slova zabolela jako nож. I tak, kdyby zůstala, odpustil by jí. Ale odešla.
Ten den zazvonil zvonek. Ondřej otevřel a ztuhl. Na prahu stála Jitka, uplakaná, prosila o odpuštění. „Udělala jsem chybu, pochopila jsem, že tě miluju,“ šeptala a tiskla se k němu. Řekl, že jí odpouští, ale nezapomene. Jak přijmout zpět tu, která chodila s jiným a teď se vrací, protože ji opustili? „Vzala bys mě zpátky, kdybych odešel já?“ zeptal se. Mlčela. Když odcházel, řekl jí, ať si sbalí věci a zmizí z jeho života. „Nemám kam jít,“ zalomila rukama. „A co k matce na vesnici?“ odsekl.
Tehdy, stejně jako dnes, jezdil po městě do tmy, dokud nebyl vyčerpaný. Rozhodl se: jestli bude ještě doma, zkusí to znovu. Přivykl si na ni, znal ji. Ale byt byl prázdný. Nezlobilo ho to. Uvědomil si – nic by z toho nebylo. Vrátila se z nouze, a jak by našla někoho lepšího, zase by odešla. Jak potom věřit?
Déšť sílil, stěrače stěží stíhaly. Ondřej jel a vedl v duchu rozhovor sám se sebou. Udělá ještě jedno kolečko, zastaví na benzínce a pojede domů. Na semaforu zastavil. Vtom zahlédl postavu pod stromem. Jarní listí nechránilo před lijákem, byla promočená a zírala do prázdna. Červená se měnila na zelenou, a ona pořád stála. Čeká na někoho? Nebo, jako on kdysi, neví, kam jít?
Rozsvítila se zelená, Ondřej projel, ale hned couvl. Sjel okno a zatroubil. Žena se ani nepohnula. „Nastupte! Kam vás mám vzít?“ křikl. Pomalu otočila hlavu. Byly to slzy, nebo déšť na jejím obličeji? „Nemůžu tady čekat,“ popohnal ji. Žena, sotva vláčejíc nohy, došla a vlezla dovnitř. Rty se jí zachvěly, ale úsměv nevyšel. „Čalounění zmokne,“ pomyslel si Ondřej a zapnul vyhřívání sedaček.
Přela si rukou přes vlhké vlasy, snažila se přetáhnout lem šatů přes kolena. Látka lepila. „V přihrádce jsou ubrousky,“ řekl Ondřej a rozjel se. Vzala si jeden, otřela si tvář. Jeli mlčky. „Kam vás mám odvézt?“ zeptal se nakonec. „Nemám kam,“ odpověděla tiše. V hlase měla něžnost, ale i beznaděj. „Tak jsem se do toho namočil,“ problesklo mu hlavou. „Vzpomněla jsem si. Na nádraží,“ dodala. „Dobrá. Utekla jste od manžela? Jedete k matce? Kde máte kufry?“ zeptal se, když viděl její překvapený pohled. „Manžel odešel před dvěma lety. Matka není – srdce, půl roku po jeho odchodu. Kamarádky… zmizely, když jsem potřebovala půjčit. Teď volají, ale bojí se, že zase budu žádat. A už peníze nepotřebuju.“
Ondřej ztichl, cítil se trapně. „Dcera se uzdravila?“ zeptal se, tuše„Ne,“ odpověděla tiše, „dnes by jí bylo třináct, ale moře nikdy neuvidí.“