„Ostuda v tašce“: Jak tchyně zničila moji trpělivost
Jana přerovnávala věci ve skříni, když zazvonil zvonek. Na prahu se s úsměvem od ucha k uchu objevila její tchyně, Věra Valentýnová.
„Ahoj, zlatíčko! Jen jsem se zastavila na čaj,“ řekla energicky.
„Pojďte dál,“ usmála se Jana z povinnosti, i když uvnitř se jí sevřel žaludek. „Jen dodělám skříň a uděláme si čaj.“
Vešly do obýváku. Jana pokračovala ve skládání oblečení, zatímco tchyně se usadila do křesla a pozorovala ji se zjevným zájmem.
Věra Valentýnová si nemohla nevšimnout tašky s nákupy položené vedle křesla. Nakoukla dovnitř a vyjekla:
„Jano! Co to má vůbec znamenat?“
„Zase ses nákupama utrácela!“ pokárala ji tchyně a poklepala si na čelo, zatímco si prohlížela další tašky na gauči.
„To jsou staré věci,“ odpověděla Jana unaveně a otočila oči v sloup. „Jen si třídím skříň.“
„Ví o tom můj syn, kam utrácíš peníze?“ zeptala se Věra s jedovatým úsměvem.
„Já taky vydělávám, mimochodem,“ odsekla Jana a zrychlila, aby ten nepříjemný rozhovor ukončila.
Ale tchyně neustala. Vytáhla z tašky jedno z šatů a začala ho důkladně prohlížet.
„V tomhle bys mohla jen na Václavák,“ řekla sarkasticky.
„Visí na něm cedulka. Takže jsem v něm nikde nebyla,“ odpověděla Jana chladně a snažila se šaty vzít zpět.
„A to je dobře!“ zamumlala tchyně, když jí je vracela. „Nemyslíš, že už jsi na takové věci stará?“
„Je mi devětadvacet, ne devětačtyřicet,“ připomněla Jana s ledovým úsměvem.
„V tvém věku bys měla nosit delší a decentnější šaty, ne všechno vystavovat,“ odfrkla si Věra odsuzujícím tónem. „A proto pořád nemám vnoučata!“
„A co má můj šatník společného s dětmi?“ zeptala se Jana, sotva potlačující vztek.
„Všechno! Když se takhle oblékáš, hledáš si někoho mladšího!“ prohlásila tchyně s výrazem odbornice.
Jana zbledla vztekem:
„Takže podle vás by vdaná žena měla nosit burku?“
„Manželka má vypadat slušně!“ napomenula ji Věra. „A ty… Kdybys viděla to tvoje spodní prádlo!“
„Vy jste se mi hrabala ve věcech?!“ vybuchla Jana, cítíc, jak jí krev vře.
„Nikdo se nehrabal!“ odsekla tchyně. „Jen jsem to viděla v koupelně. A víš co? Slušná žena by takové provázky ani nevzala do ruky!“
„To myslíte vážně?“ sevřela Jana pěsti. „Mám si pořídit speciální úřednické spodní prádlo?“
„Slušná žena takové věci nenosí, natož když je vdaná!“ udeřila tchyně pěstí do opěrky křesla.
„Je mi devětadvacet, jsem mladá a chci vypadat hezky,“ procedila Jana skrz zuby.
„Ne! Ty se tak oblékáš schválně, aby se na tebe muži otáčeli!“ dramaticky vykřikla Věra.
„Jak chcete, myslete si, co chcete,“ řekla Jana unaveně. „Ale oblékat se budu, jak se mi líbí.“
„S tebou se nedá mluvit!“ zabručela tchyně, vstala a odešla, přičemžbouchnutím dveří.
Když se z práce vrátil manžel, Tomáš, Jana mu hned vylila srdce.
„Máma mi říkala, že se oblékáš moc vyzývavě,“ usmál se napjatě. „Nevšímej si toho. A… zkus před ní nenosit ty síťované punčochy – to ji vytáčí.“
„Jí se nelíbí vůbec nic!“ rozhořčila se Jana.
„Zabručí a zapomene,“ mávl rukou Tomáš lehkomyslně.
Ale mýlil se.
Za měsíc se to opakovalo. Tentokrát Věra Valentýnová přišla s novým „argumentem“:
„Ty dáváš fotky na internet! Moje kamarádky to viděly! Všichni to odsuzují!“ urazila se.
„Jen jim závidí,“ klidně odpověděla Jana.
Tchyně vyskočila, ofrňla se a odešla. Jana si s úlevou oddechla, myslíc, že je konec.
Mýlila se.
Když po půl roce odjeli s Tomášem na dovolenou a nechali u tchyně klíče „pro jistotu“, netušili, co je doma čeká.
Po návratu Jana zjistila s hrůzou, že většina jejího oblečení zmizela.
„To byla ona!“ vydechla Jana, když proběhla bytem. „Měla klíče jen tvoje matka!“
„To snad ne,“ zaváhal Tomáš. „Zavolám jí.“
Ale Věra Valentýnová se do telefonu rozbrečela:
„Já? To snad ne, synu! Nikdy bych to neudělala!“
Jana zavrtěla hlavou:
„Volám policii.“
Až tehdy se tchyně, vystrašená možnými následky, přiznala:
„Ano, byla jsem to já! Vynesla jsem všechny ty tvé vyzývavé hadry a vyhodila je do popelnice! Udělala jsemDělala jsem to pro vaše dobro, aby ses konečně začala chovat jako pořádná manželka!