Náš dědeček, Václav Novák, byl vždycky oporou naší velké rodiny. V sedmdesáti letech měl respekt všech – jeho slovo platilo, jeho rady jsme poslouchali. Tak to bylo dlouho. S naší babičkou Alenou žili v souladu přes čtyřicet let. Vychovali dva děti – naše rodiče – tři vnoučata a čtyři pravnoučata. Naše rodina držela pohromadě přes všechny těžkosti i radosti.
Babička a dědeček byli naší oporou. Jejich velký dům v klidné vesnici u Brna obklopený zahradou byl pro nás druhým domovem. Měli radost z hospodaření a my obdivovali, kde berou tolik energie. Scházeli jsme se na každý svátek, jezdili spolu na Vranovskou přehradu a pro dědečka s babičkou jsme platili pobyty v lázních Karlovy Vary.
Sdíleli jsme výdaje, dělali vše pro jejich štěstí. Oni nám na oplátku vždy pomohli – posílali domácí zavařeniny, přispívali penězi, jednou dokonce pomohli s hypotékou. Jejich láska byla pro nás nenahraditelná.
Ale před třemi lety babička zemřela a všechno se změnilo. Dědeček zůstal sám a bylo bolestné vidět, jak těžce nese ztrátu. Zaháněl smutek prací na statku, ale síly mu ubývaly. Nabízeli jsme, ať se přestěhuje k nám do města – proč by se v tom věku dřel? Ale dědeček byl neoblomný.
„Tohle je můj domov,“ říkal rozhodně. „Tady jsem se narodil a tady zůstanu. S hospodářstvím si poradím. A ještě mi pomáhá Anežka.“
Anežka, sousedka, začala chodit k dědečkovi častěji. Nejprve nosila jídlo – vaření nikdy nebyla jeho silná stránka. Byli jsme jí vděční, nechtěli jsme, aby byl sám. Pak se k němu nastěhovala. Zpočátku jsme byli rádi – dědeček zase ožil, usmíval se, v očích měl znovu jiskru.
Ale Anežka v nás od začátku vzbuzovala pochybnosti. Něco na ní bylo divné, ale říkali jsme si – hlavně že je dědeček šťastný. Pak, rok po babiččině smrti, oznámili, že se berou. Byl to šok. Dědeček nám to prostě předhodil a my jsme s tím nemohli nic dělat.
Na svatbu nejel každý. Můj otec, dědečkův starší syn, byl rozzuřený. Říkal, že dědeček na babičku zapomněl příliš rychle. Tehdy se rodina poprvé rozdělila. Ale nejhorší přišlo po svatbě, když Anežka ukázala, kdo doopravdy je.
Začala určp.pravidla – najednou jsme k dědečkovi nemohli přijít bez ohlášení, rodinné tradice zrušila, a místo nás trávil čas s jejími příbuznými, jako bychom pro něj přestali existovat.