Moje tchyně, která neumí sedět na místě
Když moje tchyně, Alžběta Nováková, oznámila, že se stěhuje ke své mámě, babičce Ludmile, na vesnici, a svůj dům nechává nám s Tomášem, málem jsem radostí vyskočila. Vlastní dům! Prostorný, se zahrádkou, verandou, kde bychom mohli vychovávat děti a pořádat grilovačky o víkendech – to je přece sen! S Tomášem jsme si už představovali, jak zařizujeme pokoje, malujeme stěny a zveme přátele na oslavu. Jenže, jak se ukázalo, Alžběta Nováková nemá v plánu sedět v klidu ani na vesnici, ani kdekoliv jinde. Pořád se vrací, převrací náš dům vzhůru nohama, a já už nevím, jak se s touhle pohromou vyrovnat. Tchyně je sice energická žena, ale její zvyky a věčné návštěvy mění náš sen v nekonečnou pouťovou atrakci.
Všechno začalo před půl rokem. Alžběta, které je mimochodem přes šedesát, najednou usoudila, že chce být blíž své mámě, babičce Ludmile, které je, jen tak mimochodem, pětaosmdesát. „Musím mámě pomáhat,“ prohlásila. „A vám mladým se ten dům bude hodit.“ My s Tomášem jsme nadšení byli. Dům je velký, solidní, se zahrádkou a dokonce se starou jabloní. Hned jsme začali plánovat rekonstrukci, snít o dětském pokoji pro našeho syna a pracovně pro Tomáše. Alžběta sbalila věci, nechala nám polovinu nábytku a odjela na vesnici, která je tři hodiny cesty. Tehdy jsem si pomyslela: „Tak teď si konečně žijeme!“ Jak jsem se mýlila.
Už po dvou týdnech se tchyně objevila na prahu. „Stýskalo se mi po městě!“ oznámila, tahajíc obrovský kufr. Já, naivní, jsem myslela, že přijela na víkend. Ale kdepak – Alžběta zůstala na měsíc. A za ten měsíc přestěhovala všechno v obýváku, protože „tak to má lepší energii“, přesadila moje květiny s odůvodněním, že je „špatně zalévám“, a začala vařit obědy, před kterými se Tomáš teď schovává. Její specialita? Polévka s tolika cibulí, že se vám z ní slzí oči, ještě než vejdete do kuchyně. Zkusila jsem naznačit, že máme své návyky, ale ona jen mávla rukou: „Martino, ty jsi mladá, ještě se naučíš hospodařit!“
A to už jsem opravdu nevydržela. „Alžběto,“ říkám, „děkujeme za dům, ale teď je to náš dům, nechte nás žít po svém.“ A ona na to: „Ale, Martino, nefňukej, vždyť se snažím!“ A odjela zpátky na vesnici. Já si oddechla, myslíc, že to byl jen jednorázový nájezd. Jenže to bych se nesměla narodit.
Od té doby se tchyně neustále vměšuje. Přijíždí bez varování, někdy na pár dní, někdy na pár týdnů. A pokaždé je to jako tornádo. Jednou rozhodne, že naše zahrada je „zanedbaná“, a začne kopat záhony, vytrhávajíc moje růže, protože „jsou k ničemu“. Jindy vyhlásí generální úklid a vyhodí moje staré časopisy, které jsem, mimochodem, sbírala. A jednou přitáhla starou skříň z vesnice s tím, že je to „rodinný poklad“, a postavila ji doprostřed obýváku. Tomáš se tomu jen směje: „Mami, ty jsi fakt návrhářka interiérů!“ Ale já už se nesměju. Jsem na pokraji sil.
Nejvtipnější je, že na vesnici má Alžběta, zdá se, všechno v pořádku. Babička Ludmila, i přes svůj věk, je čilá – sama okopává zahrádku, dojí kozy, dokonce sedává na lavičce a drby s sousedkami. Ale tchyně tvrdí, že je jí tam „nuda“ a že „musí kontrolovat, jak si vedeme“. Kontrolovat! Nemluvě o tom, jak mě učí vychovávat syna. „Martino, ty jsi na něj moc měkká, má pomáhat v domácnosti!“ říká, a přitom ho rozmazluje čokoládou a nechává ho koukat na pohádky do půlnoci. Už nevím, jak jí vysvětlit, že chceme být ve svém domě pány.
Minulý týden jsem to nevydržela a promluvila si s Tomášem. „Tomáši,“ povídám, „tvoje máma nás ničí. Nemohli bychom ji požádat, aby jezdila méně?“ A on na to: „Martí, vždyť se jen snaží být užitečná. Vydrž, ona si na vesnici zvykne.“ Vydržet? Já už jsem na hranici! Alžběta nedávno oznámila, že chce přijet na celé léto, aby „pomohla se zahradou“. Představila jsem si tři měsíce její „pomoci“ a málem dostala záchvat. A včera volala, že nám sehnala „ideálního psa“ – nějakého chlupatého voříška, kterého našla na vsi. „Potřebujete kamaráda!“ hlásí. Tomáš je nadšený, já v šoku. Už tak máme „kamaráda“ dost v podobě tchyně.
Už přemýšlím, jak to vyřešit. Třeba jí navrhnout nějaký kroužek ve městě? Klidně výšivku nebo tancování – hlavně aby měla program. Nebo jí koupit zájezd k moři? Protože brzy budu snít o stěhování do ciziny. Dělám si legraci, samozřejmě, ale situace začíná být neúnosná. Tomáš slibuje, že s mámou promluví, ale vím, že jí je líto. A mě je líto nás a našeho snu o klidném rodinném hnízdečku.
Zajímalo by mě, jestli mají i ostatní takové tchyně. A jak to zvládají? Protože já už jsem připravená sepsat příručku „Jak přežít neposednou tchyni“. Zatím se jen snažím ovládat a připomínat si, že dům je náš a Alžběta je jen návštěva. Ale jestli opravdu přiveze toho psa, asi začnu balit kufry. Nebo se aspoň schovám ve sklepě do konce léta.