S mým manželem Jakubem jsme manželé už téměř sedm let. Seznámili jsme se ještě na univerzitě v Brně – bydleli jsme v sousedních pokojích jednoho koleje. Tehdy často nosil z domu celé tašky jídla – zavařeniny, krabičky, pečivo. Jeho matka, Ludmila Václavovna, vařila božsky a zdálo se, že se snažila, aby její syn nikdy nepoznal hlad.
Když mi Jakub požádal o ruku, první, co udělal, bylo, že mě vzal seznámit se svojí matkou. Trochu jsem se bála, ale náš vztah od počátku klapal. Ludmila Václavovna byla rozumná, otevřená a laskavá žena. Jakuba porodila v osmnácti a o půl roku později ovdověla. Ale nezhroutila se. Vychovala syna sama, vyrostl z něj pořádný muž, bez jediné hořkosti na svět.
Pracovala na několika směnách, aby byla nezávislá a zajistila mu vše potřebné. Po manželovi už žádného muže nepřipustila – neměla čas. Když jsem ji poprvé viděla, bylo jí jednačtyřicet, ale vypadala nejvýš na pětatřicet – štíhlá, upravená, s bystrým rozumem a smyslem pro humor.
*Teď budeš ty pečovat o mého kluka,* řekla s úsměvem, když jsme oznámili zásnuby.
S Jakubem jsme dostudovali, vzali se a zůstali v Brně – našel si dobrou práci. Tchýně hned řekla, že nám nebude do života zasahovat: prý je zvyklá být sama, žije svým tempem a nepotřebuje opatrování. Pronajali jsme si byt nedaleko od ní, jen dvě zastávky tramvají.
Ludmila Václavovna k nám občas zavítala – vždy s dárky, upravená, usměvavá, jako vždy. Nikdy nám nevnucovala rady, ale když jsem se zeptala, poradila, chválila moje koláče a dokonce nabízela pomoc s úklidem. Tchýně jako z pohádky.
Často jsme ji navštěvovali: zvala nás na čaj, na buchty, jen tak na povídání. Měla spoustu přítelkyň a pořád někam spěchala – do divadla, do kina, na kávu. Byla činorodá, plná života. A když se nám narodil syn Honzík, stala se naší záchranou – ukázala nám, jak koupat, jak krmit, vozila kočárek, nechala mě vyspat. Později ho dokonce vodila do školky, když jsme nestíhali po práci.
Pak ale najednou zmizela. Dny se nevracely její hovory, nenavštívila nás, neodpovídala. Bála jsem se, ale Jakub řekl, že mu volala – prý odjela za kamarádkou do Olomouce na pár měsíců. Že je všechno v pořádku. Divila jsem se – proč nás nevarovala? To na ni nebylo. No dobrá.
Kontaktovali jsme se přes video. Prosila, abychom jí ukázali vnuka, ale sama se na obrazovce neobjevila. Vymlouvala se, žertovala. Na moje přímé otázky mávla rukou: *Ale no tak, copak je to za problém?*
Jednou jsem zavolala – a Ludmila Václavovna nečekaně řekla: *Jsem v nemocnici, srdce mi zlobí.* Vyděsila jsem se. Nabídla jsem, že přijedeme, ale odmítla. *Až mě pustí, zavolám, pak se uvidíme,* odpověděla stroze.
Pár dní nato nás pozvala k sobDveře otevřel neznámý muž a za ním stála zářící Ludmila Václavovna s malou Adélkou v náručí.