Už dva roky Alžběta Nováková nemluví se svou dcerou Janou. Před rokem bez vysvětlení přestala Jana brát matce telefony. Vyměnila zámky ve svém bytě v malém městečku na břehu Vltavy a dala jasně najevo, že matku ve svém životě nechce. Alžběta se s tím dodnes nedokáže smířit a pokaždé, když na dceru pomyslí, cítí, jak jí srdce svírá bolest.
„Už dva roky spolu nepromluvíme,“ povzdechne si Alžběta, hlas se jí třese z potlačovaných emocí. „Jana žije svůj život – dává fotky na sociální sítě, baví se s přáteli. Ale mně – ani hlásku. Je dospělá žena, má tříletou dcerku a manžela, bydlí v jejich vlastním bytě. Vždycky jsem byla přísná – k sobě, k ostatním i k Janě. Myslím, že rodič musí mít nároky. Chtěla jsem, aby dobře studovala, pomáhala doma, starala se o sebe.“
Alžběta své zásady nezměnila, ani když si Jana založila rodinu. Pravidelně ji navštěvovala, ale každá návštěva se změnila v utrpení. „Jak se dá žít v takovém nepořádku?“ rozčilovala se, přerovnávajíc věci ve skříních, jako by Janě bylo znovu deset. Ukazovala na nádobí v dřezu, vyčítala jí nedostatek péče o dítě a neváhala kritizovat i zetě: „Jakub je k ničemu, pořád bez koruny!“ Alžběta byla přesvědčená, že jen ona může dceři říct pravdu, i když ta ji bolí.
Před rokem se vše změnilo. „Zavolala jsem Janě jako obvykle,“ vzpomíná Alžběta, oči jí temní z urážky. „Řekla jsem jí, že dcera mé neteře už ve čtyřech letech čte. Jana najednou vybuchla: ‘Proč srovnáváš děti?’ Divila jsem se – jak je nesrovnávat, když ten rozdíl je jasný? To byla naše poslední rozmluva.“ Brzy poté se Alžběta dozvěděla, že dcera vyměnila zámky a zakázala jí vstup do bytu. „Myslela jsem, že je to jen rozmar,“ přiznává. „Čekala jsem, že Jana přijde k rozumu a omluví se. Ale nepřišla.“
Měsíce plynuly a dceřino ticho bylo čím dál tíživější. Koncem července měla Alžběta narozeniny. Čekala, že jí Jana zavolá, ale telefon mlčel. „Vlastní matce nepopřát!“ hořce vykřikne. Následující den to už nevydržela a zavolala s cizího čísla. „Řekla jsem jí: jestli se mnou nechceš mluvit, vyklid můj byt!“ vzpomíná, hlas se jí třese vztekem.
Před šesti lety, před Janinou svatbou, přepsala Alžběta na ni svůj byt. „Jakub, její muž, vydělával pár korun,“ vysvětluje. „Chtěla jsem mladé rodině pomoct, měla jsem tu možnost. Ale teď, když se ke mně otočila zády, ať si najde jiné bydlení!“ Jana odpověděla stroze: byt je na ni právně přepsaný, všechny dokumenty jsou v pořádku a nikdo ji vystěhovat nemůže. „Prohlásila, že je to její domov a já nemám co žádat,