Ve velkém sále restaurace v centru Brna řádila svatba Jitky a Martina. Hosté se bavili, hudba tekla proudem a novomanželé zářili štěstím u slavnostního stolu. Přišel čas darů. Jako první přistoupili rodiče Jitky a slavnostně předali tlustou obálku s penězi. Následovala Martinova matka, Alena Vlastimila. Skromně podala mladým kytici růží a sehnuvši se, zašeptala: „Můj hlavní dar na vás čeká až po svatbě.“ „Jaký další dárek?“ podivila se Jitka a pohledem pátrala po manželovi. „Nemám nejmenší tušení, co máma myslí,“ rozpačitě pokrčil rameny Martin. Ale Jitka ani netušila, jakou hru její tchyně rozehrála.
Ještě před svatbou Alena tajemně naznačovala synovi a snoubence: „Nechci vám dávat nějaké hlouposti. Na svatbě nic nečekejte, ale později vás překvapím něčím grandiózním!“ „Jak vám to vyhovuje,“ zmatkovala Jitka. „Nic nežádáme.“ „Mami, nestresuj se, všechno je v pořádku,“ uklidňoval Martin. „Stačí nám, že s námi budeš ten den.“ „S prázdnýma rukama na svatbu syna nepřijdu,“ pronesla Alena pevným hlasem. „Ale nebudeme o tom mluvit s příbuznými.“ „Domluveno,“ kývl Martin, i když Jitka pochybovala, že tchyně slib dodrží. Věděla, že finančně na tom Alena není zrovna nejlíp, ale svatbu si mladí platili sami, bez pomoci rodiny. Jitčini rodiče, navzdory skromným příjmům, dokázali pro mladé naspořit třicet tisíc korun. Na svatbě Alena předala jen květiny, což téměř zapadlo mezi přípitky a tanci. Zato zářila řečmi, pronášela dlouhé přípitky a očividně si užívala pozornost hostů.
„Ani nevíte, co jsem pro vás připravila,“ zašeptala Alena mladým ke konci večera, její oči zářily lstivým leskem. „Bude to překvapení, které vás ohromí, ale až trochu později.“ „To je vpořádku, neboj se,“ mírně odpověděl Martin a stiskl ženě ruku. „Jsem zvědavá,“ přiznala Jitka a snažila se skrýt zvědavost. „Třeba něco víš a neříkáš?“ „Upřímně, netuším,“ pokrčil rameny Martin. „Ale řekni sama – hlavní není hodnota dárku, ale že jsme spolu a šťastní.“ Jitka přikývla, ale ženská zvědavost ji nenechala na pokoji. Snažila se z tchyně vymámit alespoň náznak, ale Alena se jen tajemně usmála: „Když všechno prozradím, nebude to překvapení. Chce to trpělivost!“
Měsíce plynuly a slíbený dar se stále neobjevoval. Téma, které zpočátku vyvolávalo úsměvy, začalo Jitku dráždit. Osm měsíců po svatbě se odhodlala Alenu na její slova upozornit. „Tak samozřejmě, tobě jde jen o peníze!“ vybuchla tchyně a hlas se jí chvěl rozhořčením. „Radši by ses měla zeptat, jak se mám, jestli něco nepotřebuji!“ „Jestli něco chcete, řekněte to rovnou, vždy vám pomůžeme,“ znejistěla Jitka a nerozuměla, co vyvolalo takový hněv. Alena však mlčela, jen hrála roli uražené a synovi si postěžovala na „drzost“ snachy. „Nedělej mámě kvůli tomu dárku scény,“ požádal Martin ženu. „Zahrála mi takové divadlo, že mi dochází trpělivost.“ „Jen jsem se zeptala ze zvědavosti, vždyť tak dlouho tajemnila!“ hájila se Jitka.
Od té doby se Jitka snažila tchyni vyhýbat, mluvila s ní jen v nutných případech. To však situaci jen zhoršilo. Alena si opět stěžovala synovi: „Dokud tvá žena čekala ode mě drahý dárek, motala se kolem mě. Jak pochopila, že nic nedostane, hned frndí nos a vyhýbá se mi!“ „To není pravda, Jitka taková není,“ bránil manželku Martin. „Tak mi vysvětli její chování!“ nepřestávala Alena. „Od té naší hádky k nám ani nepáchne, a když promluví, tak jen skrz zuby.“ Jitka, když to slyšela, jen povzdechla: „Tvé matce se nezavděčíš. Dřív ji štvalo, že se o ni zajímám, teď ji dráždí, že jsem zdrženlivá. Zítra mi vyčte, že jsem se na ni křivě podívala nebo špatně usmála!“ „Myslí si, že od ní chceme jen peníze,“ provinile odpověděl Martin. „Aha, a sama za celý rok nic nedala,“ připomněla Jitka. „Moji rodiče, mimochodem, pořád nosí dárky, dělí se o zeleninu ze zahrádky a nikdy nepřijdou s prázdnou.“ „Narážíš, že máma chodí k nám s prázdnýma rukama?“ napřáhl se Martin. „Mám ji jen jednu a žádám, abys ji respektovala.“ „Bez problému,“ odsekla Jitka. „Jenže ona nejenže přijde s prázdnou, ale ještě odchází s krabičkami jídla, co jsem uvařila já.“
Téma dárků se stalo tabu, ale hádky v rodině neutichaly. Alena, jako by přilévala olej do ohně, neustále nacházela důvod k nespokojenosti se snachou. Přitom známým a příbuzným se světským výrazem vyprávěla, jak Jitku zbožňuje. „S Martinem kolem ní poskakujeme, všechno pro ni děláme, a vděku se nedočkáme,“ stěžovala si. „Nikdy se nevměšuju do jejich života, dávám drahé dárky. Dokonce jsem jí chtěla dát starodávný prsten, dědictví po mé prabábě, ale podívej, jak mě odvděčila!“ Posluchači soucitně přikyvovali a nikdo nepochyboval o Alenině upřímnosti – tak přesvědčivě hrála svou roli.
Před prvními výročí svatby Alena znovu otevřela téma překvapení. „Čekejte něco neuvěřitelného!“ oznámila poté, co dostala pozvání na skromnou rodinnou večeři v kavárně. „Nestálo by to za to se tak namáhat?“ nesměle se zeptala Jitka. „Beru tvůj názor na vědomí, ale udělám to po svém, jasné?“ odpověděla tchyně sarkasticky. Martin, když to uslyšel, se rozčílil: „Proč s mámou pořád diskutuješ? Ať dá, co chce, nebo nedá nic, tohle jsme probírali st„Už to nebudeme řešit,“ řekl Martin unaveně a Jitka jen tiše přikývla, protože už neměla sílu na další dohadování.