V dešti samoty
Manželka Jiřího, Jana, začala jednat podivně. Jednoho dne rozpoutala hádku z ničeho nic, obviňujíc ho ze všech smrtelných hříchů: talíř nemyje, ponožky hází, kam nemá, zapomíná na její opakované prosby. Prý už se unavila uklízet za něj! A hlavně – nedokáže si vydělat na nové auto. Jiří začal tušit, že věc není v něm. Najednou se začala strojit, chodit do fitka a obměnila šatník – ne pro něj. A pak Jana odešla k jinému… Uplynul rok. Jednoho rána Jiřího probudilo zazvonění u dveří. Hodil na sebe župan, došel do předsíně, otevřel a zůstal stát jako opařený.
Šedivý mrak pomalu zakrýval jasné nebe, jako by neviditelná ruka přetírala svět ponurou barvou. Těžké kapky začaly bubnovat na čelní sklo. Jiří projížděl uličkami starého města na břehu Vltavy a s každou minutou déšť sílil, vítr hvízdal čím dál hlasitěji. Uvnitř auta bylo teplo, rádio tiše hrálo melodii, ale za okny vládla chladná tesknota, od níž se mu stáhlo srdce.
Ulice byly prázdné, jen občas nějaké auto projelo kolem a těchto aut ubývalo. Kolikrát už městem projel? Doma se nedalo vydržet, nohy ho samy vedly k autu. Jiří rád přemýšlel za volantem, skládaje svůj život jako puzzle, kterému chyběly klíčové dílky. Odbočil na úzkou uličku, vzdalujíc se od centra, od svého domu, kde všechno připomínalo minulost.
Před týdnem se Jana vrátila. Její příchod rozvířil staré rány, znovu otevřel bolavé místo. Myslela si, že se rozplyne od jejích slz, odpustí zradu, zapomene urážky. Když odcházela, vylila na něj všechnu špínu, nazývajíc ho neschopným mužem. Dá se na to zapomenout?
Před rokem Jana rozpoutala hádku z ničeho. Křičela, že je unavená z jeho nepořádku, že nenaplňuje její přání, že jí nedokáže dát dost dobrý život. „Čtyři roky bez dovolené v zahraničí! Už druhý rok nemůžeme k moři!“ házela mu do tváře. „Odcházím k někomu, kdo mi to všechno dá!“ Jiří tušil, že její náhlé chození do posilovny a nové šaty nejsou pro něj. Doma chodila ve starém županu, bez líčení, venku zářila. Nedržel ji. Bolest ho trhala na kusy, ale přežil to. Vyrazil s přáteli, ale rychle sebral síly. Časem to přešlo.
V práci se ženy, když zjistily, že je volný, ožily. Nepotřebovaly drahé dárky ani zahraniční dovolené – jen muže po svém boku. A Jiří byl dobrá partie: v nejlepších letech, byt, auto, bez alimentů. Ale žádná ho nedokázala oslovit. Nebyl proti novému vztahu, ale jiskra nezažehla. Přátelé se také vzdálili – jejich manželky se bály, že svobodný Jiří strhne jejich muže k nevěrám. Jezdil k nim na návštěvy, ale vracel se do prázdného bytu, kde na něj nikdo nečekal.
S Janou neměli děti. Jiří to neřešil – ne všem se to podaří hned. Jana se dokonce nechala vyšetřit, lékaři řekli, že je vše v pořádku, jen potřebují čas. Ale při rozvodu vykřikla: „Ty nemehlo! Ani manželku sis nevybral pořádně, nikdy ti neporodí!“ Ta slova ho zasáhla jako nůž. A přesto, kdyby zůstala, odpustil by jí. Ale ona odešla.
Po roce zazvonil někdo u dveří. Jiří otevřel a zůstal stát. Na prahu stála Jana, s uplakanýma očima, prosící o odpuštění. „Udělala jsem chybu, uvědomila jsem si, že tě miluju,“ šeptala, tisknouc se k němu. Odpověděl, že jí odpustil, ale zapomenout nedokáže. Jak přijmout zpět tu, která chodila s jiným, a teď se vrací, protože ji opustili? „Pustila bys mě zpět, kdybych odešel já?“ zeptal se. Mlčela. Když odcházel, řekl jí, ať si vezme své věci a zmizí z jeho života. „Nemám kam jít,“ zašeptala. „A co k matce na vesnici?“ odsekl.
Ten den, stejně jako dnes, jezdil po městě do tmy, dokud nebyl unavený. Rozhodl se: jestli bude doma, zkusí to znovu. Přece jen si na ni zvykl, znal ji. Ale byt byl prázdný. Jiří se nerozčilil. V hlavě mu došlo: stejně by to nevyšlo. Vrátila se z nouze, a pak, kdyby našla někoho lepšího, zase by odešla. Jak pak věřit?
Déšť sílil, stěrače stěží zvládaly příval vody. Jiří jel, vedl v duchu rozhovor sám se sebou. Rozhodl se udělat ještě kolečko, zastavit na benzince a vrátit se domů. Na semaforu zastavil. Vtom si všiml ženské postavy pod stromem. Jarní listí ji nechránilo před lijákem, byla promočená, zírající do prázdna. Červená se každou chvíli změní na zelenou, a ona stále stojí. Čeká na někoho? Nebo, jako on kdysi, neví, kam jít?
Semafor přepnul, Jiří odjel, ale hned couvl zpět. Snížil okénko a zatroubil. Žena se ani nepohnula. „Nastupte! Kam vás mám vzít?“ zavolal. Pomalu otočila hlavu. Byly to slzy, nebo déšť na její tváři? „Nemůžu tu čekat dlouho,“ popohnál ji. Žena, sotva přešlapujíc, přistoupila a vlezla dovnitř. Rty se jí chvěly, ale úsměv nevznikl. „Čalounění zmokne,“ pomyslel si Jiří, zapínaje vyhřívání sedadel.
Přejela si rukou po mokrých vlasech, snažíc se natáhnout lem šatů přes kolena. Látka přilnula. „V přihrádce jsou ubrousky,“ řekl Jiří, rozjížděje se. Vzala ubrousek, otřela si obličej. Jeli mlčky. „Kam vás mám odvézt?“ zeptal se konečně. „Nemám kam jít,“ tiše odpověděla. Hlas měla jemný, ale zněl beznadějí. „To jsem se napletl,“ blesklo mu hlavou. „Vzpomněla jsem si. Na nádraží,“ dodala. „Dobře. Utekla jste od manžela? K matce jedete? Kde máte věci?“ ze„Matka už není – zemřela před půl rokem na infarkt, hned poté, co můj muž odešel,“ řekla a upřela na něj pohled plný tiché bolesti.