Dneska jsem si chtěla uklidit šatník, když najednou někdo zazvonil. Ve dveřích se objevila moje tchýně Hana s tím svým věčným úsměvem.
„Ahoj, zlatíčko! Jenom jsem se stavila na kafe,“ prohlásila s falešnou srdečností.
„Pojďte dál,“ usmála jsem se ze slušnosti, i když mě hned začala bolet hlava. „Jen dodělám úklid a dáme si to kafe.“
Vešly jsme do obýváku. Začala jsem skládat oblečení, zatímco Hana se usadila do křesla a pozorovala mě s nevraživým zájmem.
Pak si všimla tašky s nákupy u nohou křesla. Nakoukla dovnitř a vyjekla:
„Markéto, co to má znamenat?!“
„Zase jsi nakupovala hadry!“ pokárala mě s pobaveným pohledem na další tašky položené na gauči.
„To jsou staré věci,“ odpověděla jsem unaveně. „Jen třídím šatník.“
„Ví moje syn, kam mu mizí peníze?“ zeptala se jedovatě.
„Já taky pracuju, pro vaši informaci,“ odsekla jsem, zrychlovala jsem balení, jen abych tuhle konverzaci ukončila.
Ale Hana nepřestávala. Vytáhla z tašky šaty a prohlížela si je.
„V tomhle by člověk šel maximálně tak na ulici,“ poznamenala s posměškem.
„Visí na nich štítek, takže jsem je ještě nenosila,“ odpověděla jsem chladně a snažila se je vzít zpátky.
„A to je dobře!“, zabručela tchýně. „V tvém věku by ses měla oblékat důstojněji!“
„Je mi devětadvacet, ne padesát,“ připomněla jsem ji s ledovým úsměvem.
„V tvém věku bys měla nosit déle střižené šaty, ne vystavovat každý kousek těla,“ odfrkla si. „Proto ještě nemáte děti!“
„A co má můj šatník společného s dětmi?“ zeptala jsem se, sotva potlačujíc vztek.
„Všechno! Když se oblékáš takhle vyzývavě, hledáš si někoho mladšího!“ prohlásila jako věštkyně.
Zbledla jsem vztekem.
„Takže podle vás by vdaná žena měla chodit v pytli?“
„Měla by se obléká slušně!“ udeřila pěstí do opěrky křesla. „A ty… viděla jsem tvé spodní prádlo!“
„Šla jste mi prohrabávat šuplíky?!“ vybuchla jsem.
„Nikdo nic neprohrabával!“ ohradila se. „Viděla jsem to v koupelně. A víš co? Slušná žena takové provokace nenosí!“
„To myslíte vážně?“ sevřela jsem pěsti. „Mám si pořídit speciální pracovní spodní prádlo?“
„Slušná žena něco takového vůbec nenosí, natož když je vdaná!“
„Je mi devětadvacet, jsem mladá a chci vypadat dobře,“ procedila jsem skrz zuby.
„Ne! Ty se schválně oblékáš, aby se na tebe muži dívali!“ rozhořčila se.
„Můžete si myslet, co chcete,“ pokrčila jsem rameny. „Ale budu se oblékat, jak se mi líbí.“
„S tebou se nedá mluvit!“ odfrkla a odešla, přičemž zabouchnula dveře.
Když přišel z práce manžel Pavel, hned jsem mu všechno řekla.
„Máma mi říkala, že se oblékáš moc vyzývavě,“ usmál se napjatě. „Nevšímej si jí. A… zkus před ní nenosit ty síťované punčochy, vadí jí to.“
„Jí vadí všechno!“ vyjela jsem na něj.
„Za několik dní to přejde,“ mávl rukou.
Ale mýlil se.
O měsíc později se situace opakovala. Tentokrát Hana přišla s novým „důkazem“:
„Dáváš fotky na internet! Moje kamarádky to viděly! Všichni tě odsuzují!“
„To jsou jen závistivé drby,“ řekla jsem klidně.
Tchýně vstala, ohrnula nos a odešla. Usmála jsem se s úlevou – myslela jsem, že je konec.
Mýlila jsem se.
Když jsme s Pavlem odjeli na dovolenou a nechali jí klíče „pro případ nouze“, netušili jsme, na co přijdeme po návratu.
Domů jsme dorazili a já zjistila, že většina mého oblečení je pryč.
„Ona to udělala!“ vydechla jsem, když jsem prohledala byt. „Měla jen tvoje matka klíče!“
„To přece není možné,“ zaváhal Pavel. „Zavolám jí.“
Ale Hana do telefonu plakala:
„Já? Ale jdi, synku! Nikdy bych to neudělala!“
„Zavolám policii,“ řekla jsem klidně.
Až tehdy se tchýně zalekla následků a přiznala se:
„No dobře, já to byla! Vynesla jsem to tvé nemravné oblečení a vyhodila do popelnice. Dělala jsem to pro vaše dobro, aby ses konečně zamyslela nad rodinou!“
Pavel zuřil.
„Máma, zbláznila ses?!“ křičel do telefonu. „Teď musím platit za celý nový šatník!“
„No ale…“ snažila se hájit.
„Vrať klíče! A už se sem neukazuj!“ odsekl Pavel.
Na narozeniny Hana dostala tři samostatné růže – místo drahého dárku.
A já jsem ten den šla nakupovat – s jeho kartou, protože tentokrát trval na tom: „Kup si, co chceš, lásko. Zasloužíš si to.“