V prostorném sále restaurace v centru Brna se hlučně slavila svatba Anety a Jakuba. Hosté se bavili, hudba hrála naplno a novomanželé zářili štěstím u svátečně prostřeného stolu. Přišel čas předávání dárků. Jako první přistoupili Anetini rodiče a slavnostně předali tlustou obálku s penězi. Následovala Jakubova matka, Libuše Pavlíková. Skromně podala mladým kytici růží a s náklonem zašeptala: “Můj hlavní dar vás teprve čeká po svatbě.” – “Jaký další dárek?” podivila se Aneta a pohlédla na manžela. – “Vůbec netuším, co máma myslí,” pokrčil rameny Jakub s rozpačitým úsměvem. Aneta však netušila, jakou záhadu pro ni tchyně připravila.
Ještě před svatbou Libuše tajemně naznačovala synovi a budoucí snachě: “Nechci vám dát nějakou hloupost. Na svatbě ode mě žádný dar nečekejte, ale později vás překvapím něčím úžasným!” – “Jak vám to vyhovuje,” zarazila se Aneta. “My po vás nic nechceme.” – “Mami, nestresuj se, je to v pořádku,” uklidňoval ji Jakub. “Stačí nám, že s námi ten den budeš.” – “S prázdnou na svatbu vlastního syna nepřijdu,” prohlásila Libuše rozhodně. “Ale domluvme se, že o tom nebudeme mluvit před příbuznými.” – “Domluveno,” přikývl Jakub, ačkoli Aneta pochybovala, že tchyně slib dodrží. Věděla, že Libušině finanční situace není nejlepší, ale svatbu platili mladí sami, aby nikoho nezatěžovali. Anetini rodiče, přes svůj skromný příjem, našetřili mladým padesát tisíc korun. Na oslavě Libuše předala jen květiny, což téměř zapadlo mezi přípitky a tancem. Naopak zářila řečmi, pronášela dlouhé přípitky a zjevně si užívala pozornosti hostů.
“Ani nevíte, co jsem pro vás připravila,” pošeptala Libuše mladým ke konci večera, její oči zářily chytráctvím. “Bude to překvapení, které vás ohromí, ale až za čas.” – “Je to v pořádku, nestarej se,” mírně odpověděl Jakub a stiskl manželčinu ruku. – “Jsem zvědavá,” přiznala Aneta a snažila se skrýt zvědavost. “Ty to víš a neříkáš?” – “Upřímně, nemám tušení,” pokrčil rameny Jakub. “Ale souhlasíš, že hlavní není cena dárku, ale to, že jsme spolu a šťastní?” Aneta přikývla, ale ženská zvědavost jí nedala pokoj. Zkoušela od tchyně vypátrat alespoň náznak, ale Libuše se jen tajemně usmívala: “Když to prozradím, nebude to překvapení. Počkejte si!”
Měsíce plynuly, ale slibovaný dar se neobjevil. Téma, které zprvu vzbuzovalo úsměvy, začalo Anetu rozčilovat. Po osmi měsících od svatby se odhodlala Libusi připomenout její slova. “Samozřejmě, pro tebe jsou důležité jen peníze!” vzplanula tchyně a hlas se jí třel urazou. “Raději by ses měla ptát, jak se mám, jestli něco nepotřebuju!” – “Kdybyste něco potřebovala, řekněte to rovnou, vždy vás podpoříme,” znejistěla Aneta, nerozumějíc příčině takového hněvu. Libuše však mlčela, jen hrála uraženou a synovi si postěžovala na “drzost” snachy. “Nech mámu s tím dárkem na pokoji,” požádal Jakub manželku. “Udělala mi scénu, až jsem ztratil trpělivost.” – “Jen jsem se zeptala ze zvědavosti, vždyť tolik tajila!” bránila se Aneta.
Od té doby se Aneta snažila tchyni vyhýbat, komunikovala s ní jen při nutnosti. To však situaci zhoršilo. Libuše začala synovi znovu naříkat: “Dokud tvoje žena čekala ode mě drahý dar, točila se kolem mě. Jak pochopila, že nic nedostane, hned mě ignoruje!” – “To není pravda, Aneta taková není,” bránil ženu Jakub. – “Tak mi vysvětli její chování!” nepřestávala Libuše. “Od té doby mi ani nepřijde na návštěvu, a když mluví, tak skrz zuby.” Aneta, když to uslyšela, jen povzdechla: “Tvou mámě nelze vyhovět. Dřív jí vadila má pozornost, teď má zdrženlivost. Zítra mě obviní, že jsem se na ni špatně podívala!” – “Myslí si, že od ní chceme jen peníze,” vině odpověděl Jakub. – “A přitom za celý rok nedala nic,” připomněla Aneta. “Moji rodiče mimochodem pořád nosí dárky, zeleninu ze zahrádky a nikdy nepřijdou s prázdnou.” – “Narážíš, že máma k nám chodí s prázdnýma rukama?” napjal se Jakub. “Je to moje matka a žádám tě, abys ji respektovala.” – “Bez problému,” odsekla Aneta. “Ale ona nejen že nic nepřinese, ještě odchází s krabičkami jídla, co uvařím.”
Téma daru se stalo tabu, ale hádky v rodině neutichly. Libuše, jako by přilévala olej do ohně, stále nacházela důvod k nespokojenosti se snachou. Přitom příbuzným a známým s andělským výrazem vyprávěla, jak Anetu zbožňuje. “S Jakubem kolem ní skáčeme, všechno pro ni děláme, ale vděku se nedočkáme,” stěžovala si. “Nikdy jim do života nekecám, dávám drahé dárky. Dokonce jsem chtěla Anetě dát starý prsten po prababičce, ale tohle je moje odměna!” Posluchači soucitně přikyvovali a nikdo nezpochybnil Libušinu upřímnost – tak přesvědčivě hrála svou roli.
Před prvním výročím svatby Libuše znovu začala mluvit o překvapení. “Čekejte něco neuvěřitelného!” oznámila, když dostala pozvání na skromnou oslavu v restauraci. – “Nechceme vás zatěžovat,” opatrně navrhla Aneta. – “Beru tvůj názor na vědomí, ale udělám to po svém, jasné?” odsekla tchyně s posměškem. Jakub, když to slyšel, vybuchl: “Proč se s mámou pořád hádáš? Ať dá, co chce, nebo nic, o tom jsme mluvili stokrát!” – “Právě,” ušklíbla se Aneta. “Její slavný dar jsme ještě ‘nevyčerpali’, takže dárek k výročí je zbytečný.”
Manželé se nakonec domluvili,Nakonec pochopili, že skutečným darem je klid v rodině a že chamtivost ničí i to nejsilnější pouto.