Pod deštěm samoty
Manželka Jakuba, Alžběta, začala jednat zvláštně. Jednoho dne rozpoutala hádku z ničeho, obviňujíc ho ze všech smrtelných hříchů: talíř neumyl, ponožky hodil tam, kam neměl, zapomněl na věci, které mu neustále připomínala. Údajně už byla unavená z toho, že po něm musí uklízet! A hlavně – nedokázal si vydělat na nové auto. Jakub začal tušit, že to není o něm. Nenajednou se začala líčit, chodit do posilovny a měnit šatník pro něj. A pak Alžběta odešla k jinému…
Uplynul rok. Jednoho rána Jakuba probudil zvonek u dveří. Přehodil si župan a šoural se chodbou. Otevřel dveře a ztuhl – nevěřil vlastním očím.
Těžké šedé mračno pomalu zakrývalo jasné nebe, jako by neviditelná ruka přetírala oblohu ponurou barvou. Těžké kapky deště začaly bubnovat na čelní sklo. Jakub projížděl ulicemi starého města na břehu Vltavy a s každou minutou déšť sílil, vítr hvízdal čím dál hlasitěji. V autě bylo teplo, rádio tiše hrálo melodii, ale za okny vládla chladná beznaděj, která mu sevřela srdce.
Ulice byly prázdné, jen občas projelo auto, a těch bylo čím dál méně. Kolik kol už městem projel? Doma se nedalo vydržet, nohy ho samy zavedly k autu. Jakub rád přemýšlel za volantem, skládaje svůj život jako puzzle, kterému chyběly klíčové kousky. Odbočil na úzkou uličku, vzdalujíc se od centra, od domu, kde všechno připomínalo minulost.
Před týdnem se Alžběta vrátila. Její návrat otevřel staré rány, rozvířil bolest. Myslela si, že se rozpustí při pohledu na její slzy, že jí odpustí zradu, zapomene urážky. Když odcházela, vylila na něj kbelík špíny, nazvala ho neschopným mužem. Dá se na to zapomenout?
Před rokem Alžběta rozdmýchala hádku z ničeho. Křičela, že je unavená z jeho nepořádku, z toho, že neplní její přání, že jí nedokáže zajistit slušný život. „Čtyři roky bez dovolené v zahraničí! U moře jsem nebyla dva roky!“ házela mu do tváře. „Odcházím k někomu, kdo mi to všechno dá!“ Jakub tušil, že její náhlé návštěvy posilovny a nové šaty nejsou pro něj. Doma chodila ve starém županu, bez make-upu, ale venku zářila. Neudržel ji. Bolest ho trhala na kusy, ale přežil to. Párkrát zapil s přáteli, ale rychle se vzpamatoval. Časem to přešlo.
V práci ženy, když zjistily, že je volný, ožily. Nepotřebovaly drahé dárky ani zahraniční dovolené – stačilo, že měly po boku muže. A Jakub byl dobrá partie: ve svých letech, s bytem, autem, bez alimentů. Ale žádná ho nezaujala. Nebyl proti novému vztahu, ale jiskra nepřeskočila. Přátelé se také odtáhli – jejich manželky se bály, že svobodný Jakub strhne jejich muže k nezbedám. Jezdil k nim na návštěvy, ale vracel se do prázdného bytu, kde na něj nikdo nečekal.
Děti s Alžbětou neměli. Jakub to neřešil – ne každému to vyjde hned. Alžběta dokonce podstoupila vyšetření, lékaři řekli, že je vše v pořádku, že jen potřebují čas. Ale při rozvodu vyštěkla: „Jsi nula! Ani ženu sis nevybral pořádně, nikdy ti neporodí!“ Ta slova ho zasáhla jako nůž. A přesto, kdyby zůstala, odpustil by jí. Ale ona odešla.
Po roce zazvonil ten zvonek u dveří. Jakub otevřel a zkoprněl. Na prahu stála Alžběta, se slzami v očích, prosící o odpuštění. „Udělala jsem chybu, pochopila jsem, že tě miluju,“ opakovala, tisknouc se k němu. Řekl, že už jí odpustil, ale zapomenout nedokáže. Jak mohl vzít zpět tu, která chodila s jiným, a teď se vrací, protože ji opustil? „Pustila bys mě zpět, kdybych odešel já?“ zeptal se. Mlčela. Když odcházel, řekl jí, ať si sbalí věci a zmizí z jeho života. „Nemám kam jít,“ zašeptala. „A co k matce na vesnici?“ odsekl.
Tehdy, stejně jako dnes, jezdil po městě do tmy, dokud nebyl vyčerpaný. Rozhodl se: pokud bude doma, zkusí to znovu. Přesto na ni byl zvyklý, znal ji. Ale byt byl prázdný. Jakub se nerozčílil. Přemýšlel a došel k závěru: nic by z toho nebylo. Vrátila se z beznaděje, a pak, kdyby našla někoho lepšího, znovu by odešla. Jak by jí potom mohl věřit?
Déšť zesílil, stěrače stěží stíhaly stírat proudící vodu. Jakub jel dál, vedl tichý rozhovor sám se sebou. Rozhodl se udělat ještě jedno kolečko, zastavit se na benzínce a vrátit se domů. Na semaforu zastavil. Vtom jeho pohled zachytil ženskou postavu pod stromem. Jarní listí ji neochránilo před lijákem, byla promočená, ztracená v prázdnotě. Červená se každou vteřinu měnila na zelenou, a ona pořád stála. Čekala na někoho? Nebo, jako on kdysi, nevěděla, kam jít?
Semafor přepnul, Jakub popojel, ale hned couvl. Sjel okno a zatroubil. Žena se nehnula. „Nastupte! Kam vás mám vzít?“ zvolal. Pomalu otočila hlavu. Byly to slzy, nebo déšť na jejích tvářích? „Nemůžu tu dlouho čekat,“ popohnJakub otevřel dveře auta, a zatímco déšť tiše bubnoval na střechu, pomyslel si, že možná není tak sám, jak se celý ten čas domníval.