Tereza a Jakub se chystali vzít. Jejich svatba byla v plném proudu, když moderátor oznámil: nastal čas darovat dary. Jako první blahopřáli novomanželům rodiče nevěsty. Následně k nim přistoupila Jakubova matka, Jana Vlastimilovna. V rukou měla velkou krabici převázanou jasně modrou mašlí.
„To je něco! Co asi může být uvnitř?“ špitla Tereza rozrušeně Jakubovi do ucha.
„Netuším. Máma tajila, co nám chystá,“ zmateně odpověděl ženich.
Domluvili se, že dary rozbalí až druhý den, až svatební shon odezní. Tereza navrhla začít právě s krabicí od tchyně. Když rozvázali stuhy a sejmuli víko, nahlédli dovnitř… a zůstali v němém úžasu.
Tereza si už delší dobu všímala jedné Jakubovy zvláštnosti: nikdy si bez dovolení nebral ani maličkost.
„Můžu si sníst poslední bonbón?“ nesměle se ptal, zatímco hleděl na mísu s jediným karamelovým kouskem.
„Samozřejmě!“ divila se Tereza. „Nemusíš se ani ptát.“
„Mám to tak zažité,“ usmál se stydlivě Jakub a rychle rozbalil cukroví.
Až po pár měsících Tereza pochopila, odkud její budoucí muž měl tuto nesmělost.
Jednou ji Jakub pozval, aby se seznámila s jeho rodiči – Janou Vlastimilovnou a Radimem Oldřichem. Zpočátku se jí tchyně zdála být přívětivou ženou. Ale první dojem rychle zmizel, když je Jana Vlastimilovna pozvala ke stolu.
Před hosty postavila dva talíře, na které laskavě nandala dvě lžíce brambor a malinký karbanátek. Jakub rychle vyprázdnil svůj talíř a tiše, s omluvným hlasem, požádal o přídavek.
„Kolik toho můžeš sníst! Jíš za čtyři! Tě nezasytíš!“ rozhořčila se Jana Vlastimilovna tak hlasitě, že Terezu to hluboce zaskočilo.
Když přídavek poprosil Radim Oldřich, Jana Vlastimilovna mu s radostí naložila plný talíř. Tereza sotva dojídala svou večeři, ohromená zjevnou neláskou tchyně k vlastnímu synovi.
Později, při přípravách na svatbu, se Jana Vlastimilovna ukázala ještě výrazněji. Nelíbilo se jí doslova všechno: prsteny, restaurace, jídelní lístek.
„Proč takové výdaje?! Šlo to zařídit levněji!“ prohlásila s nezakrytým výčitkami.
Jako první to nevydržela Tereza.
„Nechte nás, ať si to zařídíme po svém!“ vzplanula. „Jsou to naše peníze a naše rozhodnutí!“
Uražená Jana Vlastimilovna přestala volat a dokonce pohrozila, že na svatbu nepřijde.
Dva dny před obřadem přijel Radim Oldřich sám za mladými.
„Synku, pomoz mi s dárkem,“ požádal a zavedl Jakuba k autu.
Ukázalo se, že otec sám koupil mladým pračku – aby nebyli závislí na své vrtošivé ženě. Přiznal, že se s Janou Vlastimilovnou silně pohádali: ona považovala i svatební dárek pro vlastního syna za příliš drahý.
V den svatby Jana Vlastimilovna přece jen dorazila – v honosných šatech, taxíkem. Chovala se slušně, předala velkou krabici s modrou mašlí, a pak se rozpustila ve veselí.
Následující ráno Tereza s Jakubem netrpělivě rozbalili krabici. Očekávání vystřídalo zklamání.
„Ručníky?“ nedůvěřivě zamumlala Tereza, vytahujíc první z nich.
„A ponožky,“ dodal Jakub s těžkým povzdechem, zvedaje dva páry froté ponožek. „Otec měl pravdu… Máma dala první věc, která jí přišla pod ruku. Ani se mi nechce věřit, že je tak lakomá. Raději by přišla úplně bez dárku.“
Ale tím to neskončilo. Za pár dní Jana Vlastimilovna zavolala synovi, aby… zjistila, kdo a co jim ke svatbě daroval.
„Tak mi řekni! Co dala tvoje tchýně? A strýc Václav? A co přinesly Tereziny kamarádky?“ vyptávala se.
Nechtějíce rozebírat cizí dary, Jakub krátce odpověděl:
„Mami, to není tvoje věc. S Terezou jsme spokojení sami.“
Pak položil sluchátko, poprvé v životě bez jediného pocitu viny.
Život nás učí jedné věci: dobrota se neměří cenou dárku. Ale úcta, stejně jako láska, se projevuje v maličkostech. A těch – u Jany Vlastimilovny – bohužel už nezbylo.