Můj život v malé vesnici u Brnaň se proměnil v nekonečnou noční můru. Já, Zdenka, už léta žiju pod jednou střechou s tchyní, Ludmilou Václavovnou, která udělala vše, aby mé dny proměnila v peklo. Dnes mé trpělivost praskla: položila jsem jí otázku, která mě trápila roky: „Proč mě tak nesnášíš?“ Odpověď nepřišla, jen chladné mlčení a její pohrdavý pohled. Má duše trpí bolestí a srdce křičí z nespravedlnosti.
Ten den jsem jako obvykle uklízela dům. Vysála jsem, umyla podlahy a snažila se, aby vše zářilo. A najednou Ludmila Václavovna, sedící ve svém křesle, s očividným potěšením rozsypala drobky od sušenek přímo na čerstvě umytou podlahu. Ztuhla jsem, nevěříc vlastním očím. Bylo to úmyslné a ani se nesnažila skryt svou zlobu.
„Mami, proč to děláš? Vždyť jsem viděla, že jsi to udělala schválně!“ vykřikla jsem, stěží potlačujíc slzy.
Podívala se na mě s opovržením a odsekla:
„Nic se nestane, uklidíš to znovu! Neumřeš na to!“
S uspokojeným úšklebkem se vrátila ke své staré knize, které už četla desetkrát. Já, polknuvší křivdu, vzala jsem smeták a lopatku a začala uklízet. Uvnitř mě však všechno vřelo. Odešla jsem do jiné místnosti, abych nevybuchla, a pak jsem šla do zahrady – práce na čerstvém vzduchu mě alespoň trochu uklidnila. Ale bolest z jejích slov a činů mě vnitřně rozleptávala jako jed.
„Proč mě tak nenávidíš?“ nevydržela jsem později, stojíc před ní. „Čím jsem si to zasloužila? Vařím ti, peru, uklízím, oblékám tě! Má dcera, Anička, ti vždycky pomáhá! Proč mě tak nenávidíš?“
Ani se neotočila. Žádné slovo, žádný pohled – jen ledový chlad. Rozplakala jsem se, už nemohouc to vydržet. Dokončivši úklid, pustila jsem se do praní, ale slzy mi stékaly po tvářích. Můj život se proměnil v nekonečný kolotoč ponížení a nevěděla jsem, jak z něj ven.
Můj manžel, Aniččin otec, zemřel před mnoha lety. Naší dceři tehdy bylo pouhých osm. Hned po pohřní Ludmila Václavovna prohlásila:
„Zůstaneš u mě! A ani nemysli na stěhování. Nechci, aby se po vesnici povídalo, že jsem tě vyhodila.“
Souhlasila jsem, protože jsem neměla kam jít. U mých rodičů žila sestra se dvěma dětmi a pro mě s Aničkou tam nebylo místo. Naivně jsem doufala, že časem se s Ludmilou Václavovnou domluvíme. Ale zázrak neNikdy však nepřišel, a já zůstala uvězněná v kruhu svého utrpení.