Temné ulice Ostravy doprovázely Jana domů po dlouhém pracovním dni. Kráčel ponořený do svých myšlenek, ale úzkost mu svírala srdce. Okna jejich bytu ve čtvrtém patře byla temná. „Kam se to zase zatoulala?“ blesklo mu hlavou. Vešel do prázdného bytu a ticho mu sevřelo nervy. Nestihl ani sundat boty, když někdo zaklepal na dveře. Sousedka, s úzkostným výrazem, pronesla slova, která mu převrátila svět naruby: „Vaši ženu, Danuši, odvezla sanitka.“ Jan ztuhl, nevěřícně vnímal ta slova. Jeho život, plný chyb a promarněných šancí, se během vteřiny zhroutil a zanechal jen bolest a lítost.
Tahle myšlenka udeřila do Jana jako blesk, ještě když stál venku. Zastavil se a měl pocit, jako by se pod ním rozestupovala zem. „Jak jsem mohl být tak slepý?“ pomyslel si a hořce se pousmál. Všechno bylo tak jasné, ale on to neviděl. Doma na něj čekala Dana – žena, kterou kdysi miloval, ale už dávno přestal vážit. Představil si, jak přijde domů a ona jako obvykle hodí chladné „Už jsi tady?“ a odejde do kuchyně, aniž by se na něj podívala. „Budeš večeřet?“ zeptá se, ale v jejím hlase nebude ani špetka tepla.
Dřív Dana vařila s láskou: pekla koláče, sbírala recepty, zavařovala okurky. Ale poslední roky se všechno změnilo. Pro děti, když přijely, se pořád snažila, ale pro Jana – žádná péče. Její jídla byla najednou bez chuti, jako by vařila jen z povinnosti. Když mu došla trpělivost, smažil si brambory nebo tvarohlívance sám, mlčky, bez výčitek. Dana jedla, ale nikdy nepoděkovala. Její lhostejnost ho ničila, ale raději mlčel, aby nevyvolával hádky.
Kdysi byla Dana jiná. Její něha, péče, teplé objetí hřály jeho duši. Mohla se k němu přitulit a jen tiše stát, jako by s ním sdílela teplo svého srdce. Ale ty chvíle zůstaly v minulosti. Teď se její starost zdála strojená, jako povinnost, kterou nesnášela. Kdy to začalo? Možná když Jan chodil s kamarády, zatímco ona na něj čekala doma? Nebo když ji nevyzvedl z porodnice po narození mladšího syna, protože „oslavoval s přáteli“? Tehdy si myslel: „No a co, vždyť je svátek!“ Ale její pohled plný bolesti si pamatoval dodnes.
Dana se změnila. Stala se odtažitou, uzavřenou. Urazila se kvůli jeho poznámkám, zavírala se v pokoji, jako by se mu vyhýbala. Jan se zlobil: „Vždyť jsem jen řekl pravdu! Mám na to právo!“ Ale její mlčení bylo horší než křik. Když přijely děti, ožila: vařila, smála se, byla živá. Ale s ním – znovu jen zeď. „Koho to tady předstírá?“ pomyslel si. Život utíkal a jejich manželství se změnilo v prázdnou formalitu.
Jan už dávno nechodil po hospodách. Pracoval jako inženýr, vydělával dobře, po jiných ženách ani nepohlédl. Ale Daně to zřejmě bylo jedno. Měla svůj příjem, byla nezávislá, riskovala. Proč neodešla? Kvůli dětem? Ty už dávno byly dospělé. Jan jí nerozuměl. Kdysi se snažil, ale pak mávl rukou: „Když chce takhle žít, ať žije.“ Ale hluboko uvnitř toužil po normálním životě, po ženě, která ho vítá s radostí a loučí se s něhou. Po lásce, kterou už dávno nezažil.
A teď ta myšlenka: ona ho nemiluje. Možná nikdy nemilovala. Jan si vzpomněl, jak se divil, proč si tak chytrá, vzdělaná žena vybrala zrovna jeho. Možná jen přišel čas a on, vysoký a pohledný, byl pohodlnou volbou. „Věděla, že děti budou hezké,“ pomyslel si hořce.
Vešel do temného bytu a ticho ho ohlušilo. „Kde je?“ úzkost sílila. Na dveře zaklepala sousedka, neodvážila se mu podívat do očí:
„Pane Jane, Danuši odvezla sanitka před hodinou…“
Běžel ulicemi, dusil slzy. Poprvé v životě se modlil:
„Bože, prosím, neber mi ji! Jak bez ní budu? Zachraň ji! Když přežije, všechno napravím, přísahám! Půjdu do kostela, do kláštera – jenom ji zachraň!“
Ale živou Danu už neviděl. V nemocnici řekli, že její srdce přestalo bít už v sanitce. Svět se zhroutil. Několik dní žil jako ve snu. Děti, přátelé, příbuzní něco říkali, ale neslyšel je. V hlavě mu bušilo: „Neprosil jsem ji o odpuštění.“
Teď žije Jan sám. Děti ho zvaly k sobě, ale odmítl. Často chodí do kostela nedaleko. Tam, mezi tichem a vůní kadidla, má pocit, že je Dana s ním. Zdi kostela, jako by byly živé, chápou jeho bolest. Dívá se na svaté obrazy a šeptá: „Odpusť, že jsem tě nevážil.“ Ale odpověď nepřichází, jen ticho, které je teď jeho jediným společníkem.