Už tě mám tak nějak dost, vařím ti, peru, uklízím, oblékám tě. Proč mě tak strašně nenávidíš?
Můj život v malé vesnici u Brna se proměnil v nekonečnou noční můru. Já, Věra, už dlouhé roky žiju pod jednou střechou s tchyní, Barborou Janou, která udělala všechno pro to, aby mi každý den znechutila. Dneska mi došla trpělivost a zeptala jsem se jí na to, co mě pálí roky: „Proč mě tak strašně nenávidíš?“ Nedostala jsem odpověď, jen její ledový pohled a ticho, které řezalo jako nůž. Srdce mi puká bolestí a vztekem.
Ten den jsem jako obvykle uklízela. Vysála jsem, umyla podlahu, chtěla jsem, aby všechno zářilo. A v tu chvíli Barbora Jana, sedíc ve svém křesle, schválně rozsypala drobky od sušenek na čerstvě umytou podlahu. Zůstala jsem stát, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Bylo to naschvál, a ona se ani nesnažila tu zlost skrýt.
„Mami, proč to děláš? Vždyť jsi to udělala schválně!“ vyhrkla jsem, sotva držíc slzy.
Podívala se na mě s opovržením a odsekla:
„Nic se nestane, znovu to uklidíš! Neumřeš!“
Spokojeně se ušklebila a vrátila se ke svým starým novinám, které už četla stokrát. Já, polykajíc křivdu, vzala jsem smetáček a lopatku a začala uklízet. Ale uvnitř mi vřelo. Odešla jsem do vedlejšího pokoje, abych nevybuchla, a pak jsem šla do zahrady – práce na čerstvém vzduchu mě aspoň trochu uklidnila. Ale její slova a činy mě hlodaly jako rez.
„Proč mě tak strašně nenávidíš?“ vyhrkla jsem později, když jsem stála před ní. „Čím jsem si to zasloužila? Vařím ti, peru, uklízím, starám se o tebe! Moje dcera, Anička, ti vždycky pomáhá! Proč mě tak nenávidíš?“
Ani se neotočila. Žádné slovo, žádný pohled – jen ledové mlčení. Rozbrečela jsem se, už jsem to neunesla. Doulala jsem uklízet, pak jsem prala, ale slzy mi stékaly po tvářích. Můj život se změnil v nekonečný kolotoč ponížení a já nevěděla, jak z něj ven.
Můj manžel, Aniččin otec, zemřel před lety. Naší dceři tehdy bylo osm. Hned po pohřbu Barbora Jana prohlásila:
„Zůstaneš u mě! A ani nepomysli na to, že se odstěhuješ. Nechci, aby se po vesnici povídalo, že jsem tě vyhodila.“
Souhlasila jsem, protože kam jinam? Moji rodiče už bydleli s mou sestrou a jejími dvěma dětmi, pro mě a Aničku tam nebylo místo. Naivně jsem doufala, že si s Barborou Janou časem sedneme. Ale zázrak se nestal. Na veřejnosti se chovala slušně, ale doma si ze mě dělala, co chtěla. Pořád mi připomínala, že ji mám poslouchat.
„Ty jseš tak neschopná! Kdo by tě chtěl? Žádný chlap se na tebe nepodívá, a ještě s dítětem! Budeš tu se mnou a Aničkou, a až umřu, dostaneš můj dům. Ale jestli mě nebudeš poslouchat, nechám ho synovcům a budeš bez ničeho!“
Bála jsem se jejích výhrůžek a držela jsem se. Dělala jsem všechno pro to, aby Anička nic nepostrádala. A Barbora Jana, které je už přes devadesát, se těší životu. Má železné zdraví, celý důchod utrácí za sebe, a přitom po mně chce drahé potraviny a lahůdky. Už dávno vím, že jsem udělala chybu, když jsem s ní zůstala. Ty roky ponížení mě zlomily.
Anička končí vysokou a brzo se vdá za skvělého kluka. Budou bydlet u něj, a já upřímně doufám, že ji čeká šťastný život. Ale mě to mrzí za sebe, za ten svůj zmařený život. Dala jsem všechno dceři a tchyni, a co jsem dostala nazpět? Jen pohrdání a samotu. Kde mám vzít sílu, abych se z toho pekla dostala ven?