Temné ulice Plzně doprovázely Jana domů po dlouhém pracovním dni. Kráčel ponořený do svých myšlenek, ale úzkost mu svírala srdce. Okna jejich bytu ve čtvrtém patře byla tmavá. “Kde se zase toulá?” problesklo mu hlavou. Vešel do prázdného bytu a ticho mu udeřilo do nervů. Nestihl ani zout boty, když zazvonil zvonek. Sousedka s ustaraným výrazem pronesla slova, která mu obrátila svět naruby: “Vaši ženu, Danu, odvezla sanitka.” Jan ztuhl, nevěříc vlastním uším. Jeho život, plný chyb a promarněných šancí, se v jediném okamžiku zhroutil, zůstala jen bolest a lítost.
Tato myšlenka Janovi bleskla hlavou ještě na ulici, jako hrom. Zastavil se a cítil, jak se mu pod nohama třese zem. “Jak jsem mohl být tak slepý?” pomyslel si s hořkým úsměvem. Všechno bylo tak jasné, ale on to neviděl. Doma na něj čekala Dana – žena, kterou kdysi miloval, ale už dávno přestal vážit. Představil si jejich setkání: ona, jako vždy, hodí chladné “Už jsi doma?” a odejde do kuchyně, aniž by na něj pohlédla. “Budeš večeřet?” zeptá se, ale v jejím hlase nebude ani špetka tepla.
Kdysi Dana vařila s láskou: pekla koláče, sbírala recepty, zavařovala sklenice s pickles. Ale v posledních letech se vše změnilo. Pro děti, když přijely, se stále snažila, ale pro Jana – žádná známka péče. Její jídlo ztratilo chuť, jako by vařila jen z povinnosti. Když už mu došla trpělivost, smažil si brambory nebo tvarohlíšky sám, mlčky, bez výčitek. Dana jedla, ale nikdy nepoděkovala. Její lhostejnost ho ničila, ale mlčel, aby nerozdmýchal hádky.
Kdysi byla Dana jiná. Její něha, péče, teplé objetí hřály jeho duši. Mohla se k ní přitulit a ztichnout, jako by mu předávala teplo svého srdce. Ale ty chvíle zůstaly v minulosti. Teď se její péče zdála mechanická, jako povinnost, kterou nesnášela. Kdy to začalo? Možná když Jan chodil s kamarády, pakliže ona na něj čekala doma? Nebo když ji nevyzvedl z porodnice po narození mladšího syna, podotknuvši “oslavoval s přáteli”? Tehdy si říkal: “Vždyť je svátek!” Ale její pohled plný bolesti si pamatoval dodnes.
Dana se změnila. Stala se zamlklou, odtažitou. Urazila se za jeho poznámky, zavírala se v pokoji, jako by se mu vyhýbala. Jan se zlobil: “Vždyť jsem jen řekl pravdu! Mám na to právo!” Ale její ticho bylo horší než křik. Když přijely děti, ožila: vařila, usmívala se. Ale s ním – znovu jen zeď. “Koho tímhle klamala?” napadlo ho. Život utíkal a jejich manželství se změnilo v prázdnou formalitu.
Jan už nechodil na výlety. Pracoval jako inženýr, vydělával dobře, po jiných ženách ani nepokukoval. Ale Daně to, zdá se, bylo jedno. Vydělávala stejně, byla nezávislá, riskovala. Proč neodešla? Kvůli dětem? Ty už dávno odrostly. Jan ji nechápal. Kdysi se snažil, pak ale mávl rukou: “Jestli chce takhle žít, ať žije.” Ale hluboko v duši toužil po normálním životě, po ženě, která ho vítá s radostí a loučí se s lítostí. Po lásce, která už dávno vyprchala.
A teď ta myšlenka: ona ho nemiluje. Možná nikdy nemilovala. Jan si vzpomněl, jak se kdysi divil, proč si tak chytrá, vzdělaná žena vybrala právě jeho. Asi jen přišel čas a on, vysoký a pohledný, byl pohodlnou volbou. “Věděla, že děti budou krásné,” pomyslel si trpce.
Vešel do tmavého bytu a ticho ho ohlušilo. “Kde je?” úzkost sílila. Zazvonil zvonek. Sousedka, uhýbajíc pohledem, řekla:
“Pane Jene, Danu odvezla sanitka před hodinou…”
Běžel ulicemi, dusil se slzami. Poprvé v životě se modlil:
“Bože, prosím, neber si ji! Jak bez ní budu? Zachraň ji! Pokud přežije, všechno napravím, přísahám! Půjdu do kostela, do kláštera – jen ji zachraň!”
Ale živou Danu už neviděl. V nemocnici mu řekli, že její srdce se zastavilo už v sanitce. Svět se zhroutil. Několik dní žil jako ve snu. Děti, přátelé, příbuzní něco říkali, ale neslyšel je. V hlavě mu bušilo: “Neprosil jsem ji o odpuštění.”
Teď Jan žije sám. Děti ho zvaly k sobě, ale odmítl. Často chodí do kostela nedaleko. Tam, v tichu a vůni kadidla, se mu zdá, že je Dana nablízku. Zdi chrámu, jako živé, chápou jeho bolest. Dívá se na obrazy svatých a šeptá: “Odpusť, že jsem si tě nevážil.” Ale odpověď nepřichází, jen ticho, které je teď jeho jediným společníkem.