Vařím ti, peru, užívám, oblékám. Proč mě tak nenávidíš?
Můj život v malé vesnici u Karlových Varů se změnil v nekonečnou noční můru. Já, Alena, už léta bydlím pod jednou střechou se svou tchýní, Ludmilou Václavovnou, která udělala všechno pro to, aby proměnila mé dny v peklo. Dnes mi došla trpělivost – položila jsem jí otázku, která mě pálila roky: „Proč mě tak nenávidíš?“ Nedostala jsem odpověď, jen chladné ticho a její pohrdavý pohled. Duše mi puká bolestí a srdce křičí nespravedlností.
Ten den jsem jako obvykle uklízela. Vysála jsem, začala mýt podlahu, chtěla jsem, aby všechno zářilo. A najednou Ludmila Václavovna, sedíc ve svém křesle, s očividným potěšením rozsypala drobky od sušenek na čerstvě umytou podlahu. Ztuhla jsem, nevěříc vlastním očím. Udělala to schválně a ani se nesnažila skrývat svou zlobu.
„Mami, proč to děláš? Vždyť vidím, že schválně!“ vykřikla jsem, stěží zadržujíc slzy.
Pohleděla na mě s opovržením a odsekla:
„Nic se neděje, uklidíš znovu! Neumřeš!“
S uspokojeným úšklebkem se vrátila ke své staré novinové příloze, kterou už četla stokrát. Já, polkla jsem křivdu, vzala smetáček a lopatku a začala uklízet. Ale uvnitř ve mně všechno vřelo. Odešla jsem do jiné místnosti, abych nevybuchla, pak jsem šla do zahrady – práce na čerstvém vzduchu mě trochu uklidnila. Ale bolest z jejích slov mě hlodala jako jed.
„Proč mě tak nenávidíš?“ nevydržela jsem později, stála jsem před ní. „Čím jsem si tohle zasloužila? Vařím ti, peru, uklízím, oblékám tě! Moje dcera, Radka, ti vždycky pomáhá! Proč mě tak nenávidíš?“
Ani se neotočila. Ani slovo, ani pohled – jen ledové mlčení. Rozplakala jsem se, už jsem nevládla se udržet. Dola jsem úklid, začala prát, ale slzy mi stékaly po tvářích. Můj život se změnil v nekonečný kruh ponížení a já nevěděla, jak z něj uniknout.
Můj manžel, otec Radky, zemřel před lety. Naší dceři tehdy bylo osm. Hned po pohřbu Ludmila Václavovna prohlásila:
„Zůstaneš u mě! A neopovažuj se přemýšlet o stěhování. Nechci, aby se po vesnici povídalo, že jsem tě vyhodila.“
Souhlasila jsem, protože jinam jsem neměla kam jít. U rodičů už bydlela moje sestra s dětmi a pro nás s Radkou tam nebylo místo. Naivně jsem doufala, že časem si s Ludmilou Václavovnou najdeme společnou řeč. Ale zázrak se nekonal. Před lidmi se chovala slušně, ale doma, mezi čtyřma očima, si ze mě utahovala. Pořád opakovala, že ji musím poslouchat.
„Ty jsi k ničemu! Kdo by tě chtěl? Ani jeden chlap by se na tebe nepodíval, a ještě s dítětem! Budeš bydlet u mě s Radkou, a až umřu, dostaneš můj dům. Ale když neuděláš všechno, co ti řeknu, nechám ho synovcům a skončíš pod mostem!“
Bála jsem se jejích výhrůžek a trpěla. Dělala jsem všechno, aby Radka neměla nouzi. A Ludmila Václavovna, které je přes devadesát, žije si spokojeně. Zdraví má železné, celý důchod utrácí za sebe, aby jí kupovala drahé lahůdky. Dávno jsem pochopila, že jsem udělala chybu, když jsem zůstala s ní. Ty roky ponížení mě zlomily.
Moje Radka dokončuje univerzitu a brzo se vdá za skvělého chlapce. Budou bydlet u něj a já upřímně věřím, že její život bude šťastný. Ale mně je tak líto sebe, své zničené existence. Dala jsem všechno kvůli dceři a tchýni, a dostala jsem jen opovržení a samotu. Kde najdu sílu, abych utekla z tohohle pekla?