Byla jsem vdaná čtyři roky a celou tu dobu jsem živila svého muže.
Je mi dvaatřicet let a již čtyři roky jsem vdaná za člověka, který se pro mě stal těžkým břemenem. Jsem Barbora, žiju v Brně a celou tu dobu táhnu rodinný rozpočet sama. Můj manžel, Jakub, je o osm let starší než já a unavilo mě mlčky snášet jeho nezodpovědnost. Dnes jsem to nevydržela a poprvé jsem po něm chtěla peníze, ale místo podpory jsem dostala jen výčitky a hrozby, že odejde. Můj život se proměnil v drama a nevím, jak dlouho to ještě ustojím.
S Jakubem jsme manželé čtyři roky, ale za tu dobu jsem se nikdy necítila chráněná ani milovaná. Jakub už byl předtím ženatý a má dceru z prvního manželství. Když se jeho předchozí rodina rozpadla, vrátil se k rodičům, a když jsme se potkali, tvářil se, že spí u kamaráda. Později jsem zjistila, že to byla lež, ale tehdy jsem nad tím přivřela oči, doufajíc, že láska vše napraví. Jakub pracuje jako obchodní zástupce ve velké firmě, a jeho práce je samý stres. Často se rozčiluje, dělá scény a vybíjí si na mě své emoce. Nikdy jsem od něj necítila podporu nebo péči, a jeho vznětlivá povaha pro mě byla těžkou zkouškou.
Když v mém životě nastaly těžké chvíle a já potřebovala jeho pomoc, Jakub prostě sbalil věci a odjel k matce. Jednou jsem tu odloučení nevydržela a po týdnu jsem ho prosila, aby se vrátil. Bydlíme v mém bytě, který jsem koupila ještě před svatbou, a sama platím všechny účty i náklady na jídlo. Jakub mi nikdy své peníze neukázal. Tvrdí, že šetří na náš „společný sen“ – dům v Krkonoších, kde prý budeme šťastně žít. Ale s každým dnem pochybuji, jestli ten dům někdy uvidím. Jeho slova zní jako prázdné sliby a už nevěřím pohádkám.
Minulou zimu stouply účty za energie, a tak jsem sebrala odvahu a požádala Jakuba, aby přispěl. Slíbil, ale uplynul měsíc a peníze jsem neviděla. Moje vyčerpání z té situace dosáhlo vrcholu. Nemůžu dál živit dospělého muže, který žije na můj účet. Co bude, až budeme mít děti? Budou muset pracovat od dětství, aby uživily vlastního otce? To je nesmysl! Koncem měsíce jsem to nevydržela a přímo se Jakuba zeptala, jestli zaplatí nájem. Místo rozumné odpovědi vzplanul, obvinil mě z nevděčnosti a zase začal balit kufry, hrozil, že odejde.
Nechápu, proč se ke mně tak chová. Co jsem udělala, abych si to zasloužila? Moje duše trhá bolestí a nepochopením. Nemůžu donekonečna snášet tu nespravedlnost, ale každý jeho odchod a návrat mě láme víc a víc. Čtyři roky jsem ten náklad nesla sama, ale teď jsem na hraně. Jak dlouho ještě vydržím, než se můj život pod tíhou jeho lhostejnosti úplně rozpadne?