Václav Novák byl starým mládencem. Žil si svůj klidný život a samota mu nevadila. Pracoval jako kůň a svou práci miloval. Vše dělal pečlivě, aby byl všude pořádek. A přestože se setkal s mnoha ženami, tu pravou nikdy nenašel. Koncem července toho roku se rozhodl od boční osobnosti. Hledal klidné místo daleko od ruchu měst, a tak zadal inzerát.
Odpověděla mu žena se dvěma dětmi z jižní vesnice. K moři to bylo asi dvacet minut pěšky, ale místo bylo tiché, stranou turistů. Nabídla samostatný pokoj a za jídlo, které přivezl, mu uvaří domácí. Lákavá nabídka. Cesta proběhla bez problémů, navigace nezklamala. Dům byl starý, ale čistý, pokoj útulný a boční osobnosti přátelská. Po dvoře pobíhal malý voříšek jménem Líza. V zahradě dozrávalo ovoce a děti, kluk a holka, kolem devíti let, pomáhaly s prací.
Hospodyně, Alena, ho neobtěžovala, jen se ptala, co uvaří, štědře ho hostila jahodami a usmívala se. Václav trávil dny u moře – plaval, lezl po skalách, fotil a psal starému příteli. Přemýšlel, proč má padesátiletá žena tak malé děti. Až se jednou zeptal.
„Aleno, to jsou vaši vnukové?“
„Ne,“ odpověděla, „to jsou moje děti. Pozdní. Manželství mi nevyšlo, ale chtěla jsem mít alespoň děti. A nejsem tak stará, je mi teprve osmačtyřicet.“
Zatímco si povídali, Václav si ji prohlédl. Byla příjemná, laskavá, usměvavá. A to jméno – Alena, Lenička. Tak se jmenovala i jeho matka. Voněla po jahodách a másle. Mladé víno chutnalo skvěle, večery byly příjemně chladné a nebe plné hvězd. Oba už byli dospělí, bez zbytečných řečí. Ve dne se chovali obvykle, v noci tiše přecházel do její ložnice. Pak se vracel, aby děti nevzbudil.
Líza na něj neštěkala, jen chytrácky pokukovala, jako by vše chápala. Byla to dobrá psina, spořivá. Snědla pár lžic, ale dvůr hlídala svědomitě. A brzy začala chodit s Václavem k moři. Plavala, pak vylezla, oklepala se, usušila na slunci a běžela domů dřív než on. Jednoho dne ale nepřišla.
Václav ji hledal, volal, zapisoval inzeráty, lepil plakáty. Kam zmizela? Starší sousedka řekla, že ji možná odvezli cizí lidé, co bydleli na druhém konci vesnice. Došel tam, ale už byli pryč – s malým psem, před hodinou odjeli směrem k silnici. Nasedl do auta a rozjel se. Dojel je až po osmdesáti kilometrech a přehradil cestu.
Z terénňáku vystoupily dvě mladé holky, drzé a sebejisté.
„Ukliděte to auto! Neumíte jezdit? Zavoláme policajty!“
„Klidně,“ řekl Václav, „ale nejdřív mi vraťte toho psa.“
„To snad žertuješ,“ zasmála se ta vyšší, „je to toulavý pes, my ho zachraňujeme.“
„Není toulavý,“ odvětil, „má rodinu. Není váš.“
„Vypadni,“ ječela druhá, „neuhneš, rozbijeme okna!“
Václav je obešel a zavolal: „Lízo, Lízinko!“ Psík začal štěkat a pobíhat po sedačkách. Holky ho tahaly za rukávy, nadávaly a chtěly prát. Nevěděl, co dělat – bít ženy přece nemohl.
Zachránil ho dopravák, tlustý, zapocený, funící. Zatlačil si uši proti křiku a vzal Lízu do náruče.
„Ticho! Pes půjde za tím, koho si vybere. Papíry na něj nikdo nemá.“
„Broučku, můj zlatej,“ láskyplně volaly holky a tahaly šunku, „pojď k nám, do autíčka!“
„Pojď, Lízo, jdeme domů,“ řekl Václav.
Policajt psa pustil. Líza se rozběhla k Václavovi, vrtěla ocáskem a radostně štěkala.
„Tak jsme vyřešili,“ oddechl si policajt.
„Ne, to je náš pes!“ ječely holky. „Nemáte právo nám ho brát! Jdeme si stěžovat! Zachránily jsme ho!“
Policajt zrudl.
„Tak poslyšte, zachránkyně. Buď odjedete v klidu, nebo vám začnu kontrolovat lékárničku, hasicák, značku stop a všechno, co najdu. A ještě zkontroluju, jestli auto není kradené. A to může chvíli trvat…“
Terénňák zmizel rychle.
Václav potřásl policajtovi rukou.
„Díky.“
„Nezač. Já mám taky takového křížence. Hlupák, strašpytel a mazaný parchant. V zimě nosí svetřík, zimomřivý je. Ale věrný. Tak šťastnou cestu. A jezděte bezpečně.“
Václav sedl do auta, Líza si lehla na klín – malá, teplá, srst hebká jako plyš. Bylo mu dobře, už dlouho ne tak dobře.
Silnice byla rovná, auto tiše bručelo a Líza spokojeně pospávala. A uprostřed té pohody ho náhle zamrazilo – brzy odjede. Do prázdného bytu, kde na něj nikdo nečeká. Proklouzla myšlenka – otočit se a odvézt Lízu domů. Věci? Pár triček, spodní prádlo a tepláky. Myšlenka proběhla hlavou. Václav ji zaznamenal, povzdechl si a jel zpátky k Aleně.
Poslední týden pršelAle když přijel, stála Alena s dětmi před domem, připravená na cestu, a Líza radostně štěkala u jejich nohou.