Teď mi je sedmdesát. Jsem osamělá jako pírko. Stala jsem se přítěží pro vlastní dceru.
„Holčičko, přijď dnes večer… Prosím tě, bez tebe to nezvládnu.“
„Mami, mám hromadu práce! Už mě štvou ty tvoje fňukání. Dobře, přijdu…“
Nedalo se to vydržet – rozbrečela jsem se. Bolelo to, až srdce pukalo. A hned mi vytanuly na mysl bezesné noci, dlouhá léta, kdy jsem sama táhla všechno, abych ji vychovala, moji Anežku. Dala jsem jí celý život. Tohle je moje odměna?
Asi jsem si za to mohla sama. Příliš jsem ji rozmazlovala, příliš mnoho jí procházelo. A když jí bylo jedenáct, potkala jsem muže… poprvé po letech jsem cítila, že i já můžu být ženou, milovanou, chtěnou. Ale Anežka vyvedla takový povyk, že jsem s ním musela přerušit vztah, i když se mi srdce trhalo.
Teď je mi sedmdesát. A jsem sama. Úplně sama. Mám plno neduhů, sotva chodím. A moje jediná dcera… je už dvacet let vdaná a vypadá to, že jí je jednodušší předstírat, jako by žádnou matku neměla. Ano, má tři děti – moje vnoučata. Ale vidím je jen na fotkách. Proč? Ani nevím…
„Tak co je tentokrát za problém?“ odsekla Anežka, když vešla do bytu.
„Předepsali mi injekce. Ty jsi zdravotní sestra, mohla bys mi pomoct…“
„Co, mám sem každý den jezdit? To si ze mě děláš srandu, mami?!“
„Anežko, nemůžu vyjít ven – chodníky jsou jako kluziště…“
„A budeš mi za to platit? Nejsem charita! Zadarmo jezdit nebudu!“
„Nemám peníze…“
„Tak zatím, mami. Najdi si někoho jiného!“
Ráno jsem vyrazila dvě hodiny před časem, abych stihla doktora. Pomalu jsem kráčela podél silnice, těžce jsem dýchala a utírala slzy. Nikdy by mě nenapadlo, že se dožiju něčeho takového…
„Paní, pojďte bez fronty, prosím… Je vám špatně? Pláčete?“
Byla to mladá žena s laskavýma očima. Zastavila se vedle mě na chodbě, položila mi ruku na rameno.
„Ne, drahá, pláču z úplně jiného důvodu…“
A tak jsme se daly do řeči. Jako na zpovědi jsem jí vylila srdce. Prostě proto, že už jsem neměla s kým mluvit. Jmenovala se Tereza. Bydlela jen dva domy ode mě. Po tom setkání začala často chodit na návštěvy, nosila mi nákupy, pomáhala s domácností.
A na narozeniny přišla jen ona. Jen Tereza.
„Nemohla jsem vás v takový den nepochválit. Strašně mi připomínáte moji maminku… Je mi s vámi tak dobře u srdce,“ řekla a objala mě.
A tehle jsem pochopila – stala se mi bližší než vlastní dcera. Chodily jsme na procházky, jezdily na výlety, trávily jsme spolu svátky. Starala se o mě jako o rodinu.
Dlouho jsem přemýšlela, ale nakonec jsem se rozhodla – přepsala jsem na ni byt. Nejdřív ani nechtěla, odmítala. Ale já trvala na svém. Byl to můj dík za teplo, které mi dala. Věděla jsem – není z těch, co konají dobro kvůli zisku.
Časem mě vzala k sobě – už jsem sama žít nedokázala. Náš byt jsme prodaly. Aby pak Anežka nešla s Terezou k soudu, nezačala nějaké tahanice.
A víte co? Dcera na mě vzpomněla až po roce. Přišla s obviněním a výhrůžkami. Řvala, že jsem zrádkyně, že si přeje, abych chcípala. Asi čekala byt a já ji „zklamala“. Tehdy TerezTehdy Terezín manžel tiše, ale pevně řekl: “Odejděte – a už se nevracejte.”