Hana byla milenkou. Manželství jí nepřálo. Zůstala svobodná až do třiceti let, než se konečně rozhodla najít si muže.
Zprvu nevěděla, že je Pavel ženatý, ale když si uvědomil, že se k němu Hana upnula, přestal to tajit. Přesto mu nevyčítala nic. Naopak, jen se trápila kvůli svému citovému zmatku a slabosti. Cítila se nedostatečná, že si včas nenašla ženicha, a čas utíkal. A přitom nebyla špatná partaj: sice ne krasavice, ale půvabná, jen trochu při těle, což jí možná přidávalo na věku. Vztah s Pavlem ale neměl budoucnost. Zůstat navždy milenkou nechtěla, ale opustit ho se bála – strach z osamělosti ji svazoval.
Jednoho dne ji překvapil návštěvou bratranec Standa. Byl v Praze služebně a zašel k ní na pár hodin. Dávno se neviděli. Povídali si u oběda jako kdysi, o všem možném, o dnešním životě. Hana mu otevřeně řekla o svém vztahu. Vyplakala se.
Pak ji zavolala sousedka, ať přijde na chvíli – ukázat nové nákupy. Hana jen na dvacet minut odešla. Vtom zazvonil zvonek. Standa šel otevřít, myslel, že se vracela, když tu před ním stál Pavel. Hned poznal, že je to ten milenec. Pavel znejistěl, když u Hany uviděl statného chlapa v teplákách a tričku, jak dojíždí chleba se salámem.
„Je Hana doma?“ vyhrkl Pavel zmateně.
„Je ve vaně,“ vymyslel Standa bleskově.
„Promiňte, ale kdo jste vy?“ nenechal se odbýt Pavel.
„Já jsem její muž. Nesezdaný. Prozatím… A vás se ptám, co tady chcete?“ přistoupil Standa blíž a chytil Pavla za límec. „Ty nejsi náhodou ten ženáč, o kterém mi Hana vyprávěla? Tak poslouchej. Jestli tě tu ještě jednou uvidím, shodím tě ze schodů, jasný?“
Pavel se vytrhl a rychle zmizel. Když se Hana vrátila, Standa jí řekl, co se stalo.
„Cos to udělal? Kdo tě o to prosil?“ vzlykla Hana. „Už se nevrátí.“
Sedla si na gauč a schovala tvář do dlaní.
„A je to dobře. Přestaň fňukat. Mám pro tebe výborného chlapa. Vdovec z naší vesnice. Od té doby, co mu zemřela žena, se o něj ženské perou, ale on všechny odmítá. Prý si chce ještě sám pobýt. Až se vrátím z cesty, pojedeme za ním. Seznámím vás.“
„Jak to? Ne, Stando, já nemůžu. Copak přijedu z čistého nebe… To by byla ostuda. Ne.“
„Ostudné je spát s cizím mužem, ne seznámit se se svobodným. Nikdo tě k němu nenutí. Pojeď, řeknu Lubě, že přijedeš na oslavu.“
Za pár dní už stáli v malebné vesnici. Standova žena Luba připravila pohoštění na zahradě u sauny. Sešli se sousedé, kamarádi a Standův přítel – vdovec Honza. Sousedé Hanu znali, ale s Honzou se viděla poprvé.
Po příjemném posezení se Hana vrátila do Prahy. V duchu si říkala, jak byl Honza tichý a skromný. „Asi ještě truchlí po ženě. Chudák muž. Takových citlivých lidí je málo.“
O týden později, o víkendu, někdo zazvonil. Hana nečekala návštěvu. Otevřela a vyjekla: na prahu stál Honza s taškou v ruce.
„Dovolte, Hano, byl jsem tu náhodou. Nakupoval jsem. Když už se známe, řekl jsem si, že zajdu,“ pronesl nesměle, jako by si tohle připravil.
Pozvala ho dál. Překvapení nebralo konce, ale nabídla mu čaj a tušila, že jeho návštěva není náhoda.
„Tak, nakoupil jste všechno, co jste potřeboval?“ zeptala se.
„Ano, zboží je v autě. A tohle je pro vás.“ Honza vytáhl z tašky malou kytici tulipánů.
Hana vzala květiny a rozzářily se jí oči. U čaje si povídali o počasí a cenách na trhu. Když dopili, Honza poděkoval a chystal se odejít. V předsíni pomalu oblékl sako, nazul boty. Pak se na prahu obrátil a řekl:
„Když teď odejdu a neřeknu to, budu toho litovat. Hano, celý týden jsem myslel jen na vás. Vážně. Nemohl jsem se dočkat víkendu, abych přijel. Adresu jsem vzal od Standy…“
Hana zčervenala a sklopila oči.
„Ale my se přece skoro neznáme…“
„To nevadí. Hlavně, že vám nejsem protivný? A můžeme si tykat? Já vím, že nejsem žádný úlovek. Navíc mám osmiletou dceru. Teď je u babičky.“
Honzovy ruce se lehce chvěly.
„Dcera je krásné. To je štěstí,“ řekla Hana snivě. „Vždycky jsem si přála mít holčičku.“
Povzbuzen těmito slovy ji Honza vzal za ruce, přitáhl k sobě a políbil.
Když se odtáhl, zahlédl v jejích očích slzy.
„Jsem ti nepříjemný?“
„Ne… Právě naopak. Ani jsem netušila, že… Je mi tak nějak sladko a klidně. A nic nekradu.“
Od té doby se víkend co víkend scházeli. Za dva měsíce se vzali a usadili se na vesnici. Hana nastoupila do školky. Za rok se jim narodila dcerka. Rostly tu teď dvě holčičky – obě milované a žádná neměla málo lásky. Honza s Hanou jen květli štěstím a jejich city sílily jako vyzrálé víno.
Standa při posezeních často mrkl na Hanu:
„No co, Hani, jakého jsem ti sehnal chlapa, co? Pořád jen kveteš! Když ti něco radím, věř mi!“
Elena Šalamounová.