Tchyně znovu touží přijít na návštěvu, ale já řekla ne. A už nezměním názor.
Před pár dny se manžel znovu přitočil s tou samou žádostí — jeho matka prý po nás strašně touží a chce k nám přijet. A v tu chvíli mě to přešlo. Řekla jsem rozhodné “ne”. Jeden jediný její pobyt za celých šest let našeho manželství mi bohatě stačil, abych si odpřísáhla: nikdy víc. Tenkrát přijela nejen ona, ale i její sestra, bez varování, jako blesk z čistého nebe. Tehdy jsem se ještě ovládla. Tentokrát — ne.
“Chceš vidět maminku? Prosím, vezmi dceru a jeďte za ní. Chceš jí zaplatit hotel? Ani slovo. Ale do mého domu už nikdy nevkročí.”
Jenže, jak se ukázalo, tchyně nechce ani slyšet o hotelu, natož o návštěvě u sebe doma. Jí přece musí být zrovna u nás. Ptala jsem se sama sebe — proč se tak urputně dere do cizího bytu, kde ji nikdo nechtěl?
Manžel pochází z jižních Čech. Seznámili jsme se při studiích v Praze. Před svatbou bydlel s kamarády v podnájmu, pak se přestěhoval ke mně. Byt koupili moji rodiče před deseti lety a je na mě přepsaný. Je to moje, moje zodpovědnost.
Manželova matka zdaleka není chudá žena. Klidně by mohla synovi pomoct koupit byt, ale místo toho opakuje: „Co když se rozvedete a ta vychytralá žena všechno sebere? Radši ať bydlí u ní, to je jistota.“ Jeho sestře Janě však pomáhala ochotně. Ta se dokonce na radu matky nechala fiktivně rozvést, aby získala pomoc s hypotékou. Teď Jana žije v Brně, je na mateřské, a její „bývalý“ splácí hypotéku a platí výživné. Všichni jsou spokojeni.
Navíc tchyně nám jednou navrhla, abychom se taky rozvedli — jen pro forma. Tehdy jsem ledově odpověděla:
„Rozvedeme-li se, tak doopravdy. Okamžitě. Sbalíš si věci a budeš žít, jak chceš, sám.“
Od té doby je to téma uzavřené. Nikdy jsem k ní nejela — neměla jsem chuť. Ale před třemi lety přece jen přijela. Řekla:
„Chci aspoň jednou vidět vnučku. Z fotek pořád nepoznám, komu je víc podobná.“
Souhlasila jsem. Ale nikdo neřekl, že přijede znovu se sestrou. Zřejmě potřebovaly uspořádat pořádné soudní přelíčení o podobě. Jenže jejich plán selhal — dcera je přesná kopie otce. I ony to nakonec musely přiznat.
Připravila jsem jim pokoj, ubytovaly se, pohrály si s vnučkou, dostaly dárky. Pak jsme usedli ke stolu. Udělala jsem pohoštění jako na svatbu: pečené kuře, karbanátky, tři saláty, sýrovou a masovou mísu, dort, ovoce… Ale sotva jsme se posadili, začalo to.
„A kde jsou koláče?“ přísně se zeptala tchyně.
„Vy jste zůstaly hladové?“ podivila jsem se.
„Ne, jen se ptám…“
Po večeři pokračování:
„Můj syn moc dobře ví, co mám ráda. Tobě to zřejmě neřekl?“
Vzpomněla jsem si, jak manžel zmiňoval, že u nich doma uctívají vnitřnosti: játra, dršťky, koláče s nádivkou. Já ale od dětství nesnesu pach syrových jater a vařit to prostě nemůžu.
Druhý den šly na procházku, a já se rozhodla „vyhovět“ — upekla jsem šátečky se sýrem, šunkou a zelím. Servíruji.
„A kde jsou ty s játry?“ zase nespokojenost. „Věděla jsi, že je mám ráda!“
Vysvětlila jsem, že ten zápach nesnesu. Oči se jí zakulatily. Později u oběda další scéna:
„Cože, polévka bez dršťek? S masem?!“ řekla s odporem.
To už mě přešlo. Vzala jsem dceru a odjela k mámě. Vrátila jsem se večer. Tehdy jsme se s manželem poprvé pořádně pohádali.
O týden později, při videohovoru, slyším její hlas:
„Janinka je šikulka. Vždycky mě přivítá, vždycky uvaří, co mám ráda. Ale tahle… žádný útulno, žádné pohostinství.“
Potom jsem manželovi řekla: „Ať si ani nemyslí, že sem znovu přijde. Překročí práh — vyletíš s ní.“ A teď, o tři roky později, se znovu dere k nám. Tentokrát — nikdy. Můj dům je moje tvrz. A ti, co neumí respektovat hranice, zůstanou za dveřmi.