Dnes jsem si znovu vzpomněla na to, jak mě po porodu moje tchýně objala a starala se o mě tak, že mi tekly slzy. A moje vlastní matka mi ani nezavolala.
Je takové české přísloví: “Co oči nevidí, to srdce nebolí.” Čím dál častěji na něj myslím po každém rozhovoru s mámou. Mám pocit, že zapomněla, že má nejen syna, ale i dceru. Jak jinak si vysvětlit její lhostejnost?
Po maturitě jsem odešla z rodné vesnice, protože jsem tam neviděla budoucnost. Chtěla jsem prchnout, něčeho dosáhnout ve velkém městě. Vystudovat vysokou školu, získat profesi, postavit si vlastní život. Tam jsem také potkala manžela, vzali jsme se, a o něco později se nám narodilo dítě. Nebýt tchýně a tchána, bylo by nám neskutečně těžko.
Manželovi rodiče nám pomohli se zálohou na hypotéku. Dokonce jsme dva roky bydleli u nich, abychom si našetřili na vlastní bydlení. Nebylo to snadné, ale zvládli jsme to. Tchýně se stala mou blízkou osobou, mnoho mě naučila, vždy mě podporovala. Přesto jsem toužila po svém vlastním koutku. Ne že bych je neměla ráda, ale chtěla jsem, aby naše rodina měla svůj prostor.
A máma? Máma v mém životě prakticky chyběla. Občasný telefonát, a to jen proto, aby si postěžovala, nebo vyprávěla další příběh o mém bratrovi. Celou dobu se nezeptala, jak se mám. Zato jsem přesně věděla, jaké známky má bratr, jaké kalhoty nosí a jak přes léto vyrostl. To bylo normální už od dob studií. Nikdy ji nezajímalo, jak jsem dopadla u zkoušek, ale vždy se chlubila bratrovými jedničkami z tělocviku.
Zvykla jsem si. Ale když jsme s manželem konečně koupili vlastní byt a vzali si hypotéku, zavolala jsem jí, abych se podělila o radost. A co? Sotva poslouchala. Měla důležitější událost – bratr se žení!
“Představ si, tak milá holka! Dcera tety Jany, nevzpomínáš si? Za měsíc svatba! Tolik starostí!”
S nadšením povídala o pronájmu sálu, výběru šatů, seznamu hostů… Připomnělo mi to, jak před mojí svatbou říkala, že je to vyhazování peněz. Nakonec ani nepřijela – prý je nemocná. Dodnes si myslím, že prostě nechtěla.
Bratrovi bylo devatenáct, nevěstě osmnáct. Odkud měli na svatbu peníze? Asi se složili – máma, tchán a tchyně. A nám tehdy řekli: “No, přijďte taky, když budete moct.” Nepřijeli jsme. Moc práce, a upřímně, nechtělo se mi. S bratrem jsme si nikdy nerozuměli, a na mámu jsem tehdy měla vztek.
Uteklo půl roku. Máma znovu zavolala. Nezeptat se, jak jsme, ale oznámit novinku: koupili bratrovi a jeho žene byt vedle jejího domu.
“Proč hypotéku? Prodali jsme babiččin byt, tchán s tchyní taky přispěli, dali jsme to dohromady – a koupili!”
Babiččin byt… Vždycky říkala, že si ho nechá – bude ho pronajímat na důchod. Když jsem s dítětem a manželem bydlela v nájmu, nenapadlo ji nabídnout nám ten byt. Ani korunu jsme od ní nedostali. A teď – dárky, péče, pomoc.
Nejvíc mě však zranilo, když jsem otěhotněla. Měla jsem strach. Chtěla jsem, aby byla máma alespoň na chvíli se mnou. Nabídla jsem, že ji zaplatím cestu – jen ať přijede. Ale nemohla. Prý má neteř (bratrova dcerka) rýmu, a tak s ní zůstala. Jako by snacha neměla vlastní matku. Ale to přece nevadí.
Tchýně hned pochopila, co se děje. Přišla do porodnice, objala mě, pomohla sbalit věci, připravila domov. Po porodu byla se mnou každou minutu. Krmila, uklízela, chodila ven s miminkem, a já jen ležela a plakala – z vděčnosti. A máma? Když jsem jí poslala SMS o narození vnučky, odpověděla: “Gratuluju.” A to bylo vše. Ani telefonát. Ani otázka, jak jsem, jak dítě, jaký byl porod.
Utekly dva týdny – nic. Pak sice zavolala, ale jen aby se pochlubila, že “malinká už skoro chodí”. Myslela tím bratrovu dceru. Poslouchala jsem v tichosti a pak prostě položila sluchátko. Od té doby jsem jí nezavolala. Ani ona mně.
Možná je to lepší. Unavilo mě cítit se nenáviděná. Máma zřejmě myslí, že má jen jedno dítě a jednu vnučku. Ať je to tak. Jenže srdce pak bolí o to víc.