Dnes si konečně můžu oddychnout a sepsat své pocity. Před pěti měsíci se nám narodilo vytoužené miminko – náš syn Matyáš. Pro mě a mého muže Honzu to byl ten nejšťastnější den v našem životě. Všechno jsme pečlivě připravovali, četli knížky o rozzodčovství a těšili se. Když se Mates narodil, bylo těžké, ale zvládali jsme to. Honza mi pomáhal se vším – v noci vstával, myl lahvičky, uspával našeho drobečka. Fungovali jsme jako dobře sladěný tým.
To všechno skončilo ve chvíli, kdy k nám bez pozvání vtrhla… jeho matka. Před dvěma měsíci se moje tchýně – Alena Václavovna – objevila ve dveřích s taškami a výrazem zachránkové.
„Zůstávám, dokud budete potřebovat!“ oznámila sebevědomě.
Zpočátku jsem si říkala, že možná bude pomoc užitečná. Jak jsem se mýlila! Náš život se proměnil v nekonečnou smyčku kritiky, nevyžádaných rad a neomalených poznámek.
„Proč ho tak oblékáš? Bude mu zima!“
„Zase jsi mu zapomněla dát fenyklový čaj?“
„Za nás se děti vychovávaly jinak, proto je dnešní generace taková slabá…“
Zkoušela jsem jí jemně naznačit, že by už mohla jet domů, že má přece svého manžela a vlastní domácnost. Jenže Alena Václavovna byla plná odhodlání.
„Vašek si poradí! Vy tady mou pomoc potřebujete víc!“ smála se, zatímco si nalévala čaj a rozdávala rozkazy.
Nejdřív jsem trpělivě snášela. Pak jsem se zlobila. Noci jsem proplakala. A pak mi došlo – sama odsudě neodjede. A tak jsem jednala.
Další ráno jsem k ní přistoupila s nejsladším úsměvem:
„Aleno Václavovno, napadlo mě… Vrátím se trochu do práce. Jen na zkrácený úvazek. A vy jste tu přece s námi, mohla byste mít Matese, dokud budu v kanceláři? Jen na pár hodin denně…“
Úsměv jí zmizel z tváře.
„Sama? S miminkem?“ vyplašeně zaječela.
„Kdo jiný než vy? Vždyť sama říkáte, jak nám chcete pomáhat. Tady je příležitost! A já si trochu odpočinu a přinesu peníze navíc. Vždyť Honza říkal, že potřebujeme opravit koupelnu.“
Když přišel manžel z práce, tchýně se na něj vrhla se stížnostmi. Ale Honza… mě podpořil!
„Maminko, to je skvělý nápad! Anička si odpočine. Vždyť sama nabízíte pomoc, tak ji teď využijte. Věříme ti.“
Tchýně znejistěla. Ale neodporovala.
A já další den „odešla do práce“. Ve skutečnosti jsem šla za kamarádkou. Někdy do parku, někdy nakupovat. Ale vždycky jsem se vracela s unaveným výrazem a děkovala:
„Děkuji vám, Aleno Václavovno, bez vás bych to nezvládla…“
Současně jsem dbala na to, aby nezahálela. Večeře není hotová?
„To nic, já jsem unavená, sama něco rychle připravím… Ale třeba zítra byste mohla uvařit vy? Vždyť jste tu celý den…“
A o víkendu jsme s Honzou chodili do kina, na kávu nebo na procházky. Zatímco Alena Václavovna zůstávala s vnoučetem, plínkami, prdíky a nekonečným utěšováním.
Utekly dva týdny.
A pak jednoho večera se tchýně najednou rozhovořila:
„Promiňte, děti, já vám rozumím… Ale Vašek se bez mě úplně ztratí. Doma je všechno„Musím už jet domů, jinak se nám tam všechno rozpadne.“