**Můj deník**
Je jedna stará pravda: „Co oči nevidí, to srdce nebolí.“ Čím častěji na ni myslím, když mluvím s matkou, tím víc mi připadá, že zapomněla, že má nejen syna, ale i dceru. Jak jinak vysvětlit její lhostejnost?
Po maturitě jsem odešla z rodné vesnice, protože jsem tam neviděla budoucnost. Chtěla jsem se prosadit, najít si cestu ve velkém městě. Vystudovala jsem univerzitu, našla práci, potkala manžela. Pak se nám narodilo dítě. A nebýt tchýně s tchánem, bylo by to mnohem těžší.
Pomohli nám s hypotékou, dva roky jsme u nich bydleli, abychom si našetřili na vlastní. Bylo to náročné, ale zvládli jsme to. Tchýně se stala mou oporou, mnoho mě naučila. Přesto jsem toužila po svém. Ne že bych je neměla ráda, ale chtěla jsem, aby naše rodina měla svůj prostor.
A moje matka? Ta v mém životě skoro nebyla. Občas zavolala, ale jen aby si postěžovala nebo vyprávěla o mém bratrovi. Nikdy se nezeptala, jak se mám. Zato jsem věděla, jaké známky má bratr z tělocviku nebo jaké boty nosí. Bylo to tak od studií. Nikdy jí nezajímaly moje zkoušky, ale chlubila se jeho výkony.
Zvykla jsem si. Když jsme s manželem konečně koupili byt, zavolala jsem jí, abych se podělila o radost. A ona? Sotva poslouchala. Měla důležitější zprávu – bratr se žení!
„Představ si, tak milá holka! Dcera tety Evy, pamatuješ? Za měsíc svatba! Tolik starostí!“
Nadšeně mluvila o pronájmu sálu, šatech, seznamu hostů… Přitom před mojí svatbou říkala, že je to zbytečné plýtvání penězi. Nakonec ani nepřijela – údajně byla nemocná. Pořád si myslím, že jen nechtěla.
Bratrovi bylo devatenáct, jeho nevěstě osmnáct. Kde na svatbu vzali? Zřejmě matka s tchýněmi přispěly. Nám řekli: „No, přijďte, když budete moct.“ Nepřijeli jsme. Práce bylo dost, a upřímně – nechtělo se mi. S bratrem jsme si nikdy nerozuměli a na matku jsem byla naštvaná.
Uteklo půl roku. Matka zase volala. Neptala se, jak jsme, ale oznámila, že bratrovi koupili byt vedle jejího domu.
„Proč hypotéka? Prodali jsme babiččin byt, tchán s tchyní taky přispěli, dali jsme to dohromady!“
Babiččin byt… Vždycky říkala, že si ho nechá na důchod a bude pronajímat. Když jsme s manželem a dítětem bydleli v nájmu, nenapadlo ji nám ho nabídnout. Ani korunu jsme nedostali. A tady? Dary, péče, pomoc.
Nejbolavější chvíle přišla, když jsem otěhotněla. Bála jsem se. Potřebovala jsem, aby tu byla matka. Aspoň na chvíli. Nabídla jsem jí, že zaplatím cestu – jen ať přijede. Ale nemohla. Vnučce (bratrově dceři) byla rýma, a tak zůstala s ní. Nevěstě přece taky musela být doma matka. Ale to je jedno.
Moje tchýně hned pochopila. Přišla do porodnice, objala mě, pomohla sbalit věci, připravila domov. Po porodu byla u mě každý den. Vařila, uklízela, chodila s miminkem, a já jen ležela a brečela – z vděčnosti. A matka? Když jsem jí poslala SMS o narození vnučky, odpověděla: „Gratuluji.“ A nic víc. Žádný hovor. Žádný dotaz, jak jsme, jak jsem zvládla porod.
Utekly dva týdny – ani slovo. Pak konečně zavolala, ale jen aby se pochlubila, že „malinká už skoro chodí“. Myslela tím bratrovu dceru. Mlčela jsem a pak položila sluchátko. Od té doby nevolám. A ona taky ne.
Možná je to lepší. Unavilo mě cítit se jako navíc. Matka zřejmě věří, že má jen jedno dítě a jednu vnučku. Ať je to tak. Jenže srdce bolí pořád stejně.