Josef Novák byl starý mládenec. Žil si svůj život a samota mu nevadila. Dřel jako kůň. Práci měl rád. Všechno dělal dokonale, aby byl všude pořádek. S ženami se setkával často, ale ideální partnerku nenašel. Koncem července toho roku se Josef vydal na dovolenou na jih. Byl unavený a chtěl trochu uniknout civilizaci. Nahlédl do internetu, dal inzerát.
Odpověděla mu žena s dvěma dětmi, obyvatelka jižní vesnice. K moři to bylo pěšky dvacet minut, ale místo bylo daleko od letovisek a měst, samostatný pokoj, a podle domluvy mu uvaří domácí jídlo výměnou za nákupy. Lákavá nabídka. Dojel bez problémů, navigace ho nezklamala. Dům byl starý, ale čistý, pokoj útulný a hospodyně přátelská. Po dvoře pobíhal malý pejsek, kříženec. V zahradě dozrávalo ovoce a dvě děti, chlapec a dívka asi devítiletí, pomáhali s prací.
Hospodyně Josefa neobtěžovala, ptala se, co má uvařit, štědře ho hostila jahodami a mile se usmívala. Josef trávil dny u moře, plaval, lezl po skalách, fotil a psal starému příteli na Facebook. Občas přemýšlel, proč má padesátiletá žena tak malé děti. Nakonec se zeptal.
“Anno, to jsou vaše vnoučata?”
“Ne,” odpověděla Anna, “to jsou moje děti, jen pozdní. Manželství mi nevyšlo, nevzala jsem si nikoho, ale děti jsem chtěla mít. A nejsem zas tak stará, je mi osmačtyřicet.”
Zatímco mluvili, Josef si hospodyni prohlížel – příjemná, vlídná, usměvavá. A jméno se mu líbilo. Anna, Anička. Tak se jmenovala i jeho maminka. A voněla po jahodách a másle. Mladé vinné víno chutnalo skvěle, večery byly příjemně chladné a nebe plné hvězd. Oba byli dospělí, bez zbytečných řečí. Přes den se chovali normálně, v noci Josef tiše přecházel k Aničce do postele, než se zase vrátil do svého pokoje. Děti nesměly nic tušit. Malý pejsek na něj ani neštěkl, jen ho chytře pozoroval, jako by rozuměl. Byla to dobrá psí duše, skromná. Snědla pár lžic, ale dvůr hlídala poctivě. Jmenovala se Matylda.
Brzy začala Matylda chodit s Josefem k moři, dokonce plavala. Pak vylezla, otřepala se, usušila se na slunci a běžela domů před ním. A Josef za ní. Ale jednoho dne Matylda nepřišla. Josef ji hledal, volal, psal inzeráty a rozlepoval je po vesnici. Kam zmizela? Nikdo nevěděl. Starší sousedka řekla, že ji možná vzali cizinci, kteří bydleli na druhém konci vesnice. Josef tam zašel. Řekli mu, že odjeli před hodinou do města – s malým psíkem.
Josef nasedl do auta a rozjel se. Dohnal je po osmdesáti kilometrech a přehradil jim cestu. Z terénního vozu vystoupily dvě mladé ženy, drzé a sebevědomé.
“Hej, uklidíte to auto! Neumíte jezdit! Přivoláme policii!”
“Volejte,” řekl Josef, “ale nejdřív mi vraťte toho psa.”
“To si vymýšlíš?” zasmála se ta vyšší. “Je to toulavý pes, my ho zachraňujeme.”
“Není toulavý,” odvětil Josef. “Má rodinu. Není váš.”
“Vypadni!” ječela druhá. “Když neuhneš, rozbijeme ti skla.”
Josef je obešel a zavolal: “Matyldo, Matyldo!” Štěňátko začalo štěkat a běhat po sedadlech, snažilo se protáhnout pootevřeným okénkem. Ženy se ho snažily zadržet, nadávaly a málem se popraly. Josef nevěděl, co dělat – bít ženy přece nemohl.
Zachránil ho dopravák, tlustý, zpocený, funící. Zakrýval si uši před křikem, ale pak vzal Matyldu do náruče.
“Ticho! Komu pes půjde, toho bude. Papíry na něj nikdo nemá.”
“Knoflíčku, Pusinko,” pobízely ženy a vytáhly salám, “pojď k nám, do autíčka.”
“Pojď, Matyldo, jedeme domů,” řekl Josef.
Policajt psa pustil na zem. Matylda se rozběhla k Josefovi, vrtěla ocáskem a radostně štěkala.
“No vidíte, zdá se, že je to jasné,” oddechl si policista.
“Ne, ten pes je náš!” křičely ženy. “Nemáte právo nám ho brát! Stěžujeme si u vašeho nadřízeného! Zachránily jsme ho!”
Dopravák zčervenal vzteky.
“Tak poslouchejte, záchranářky. Buď odjedete v klidu, nebo vám zkontroluji povinné vybavení, lékárničku a jestli ty tabletky mají platnost. A auto vám projedu, jestli náhodou není kradené. A to bude chvilku trvat…”
Teréňák rychle zmizel.
Josef policistovi podal ruku.
“Díky, strážníku.”
“Za málo. Já mám doma taky takového psíka. Havran, srabák a mazaný parchant. V zimě nosí bundičku, je to zmrzlík. Fajn plemeno, věrné. A velikost akorát. Tak hodně štěstí. Jezděte opatrně.”
Josef nasedl do auta, Matylda se mu usadila na klíně – malá, teplá, srst hebká jako samet. Najednou mu bylo krásně, už dlouho tak dobře nebyl. Silnice byla rovná, auto tiše bručelo a Matylda byla báječná. A uprostřed té pohody ho přepadl smutek – brzy bude muset odjet. V prázdném bytě na něj nikdo nečeká. V hlavě mu bleskla myšlenka: otočit se a odvézt si Matyldu s sebou. Co tam těch věcí? Pár triček, prádlo a tepláky. Myšlenka proběhla hlavou. Josef ji zaznamenal, povzdechl si a odjel k Anně.
Zbývající týden pršelo. Ale Josef stejně chodil plavat. A Matylda s ním. V noci se plížil k Aničce do postele a ráno byl čím dál smutnější. V den odjezdu vysvitlo slunce. Josef si sbalil věci už večer. Daroval Anně dárek, rozloučil se, nechal jí své telefonní číslo a usedl za volant. Pomalu zrychloval a myslel na to, že dovolená skončila, stejně jako letní romance. Čas vrátit se do starých kolejí.
Přejel z polní cesty na asfalt a vNajednou ucítil, jak se mu na klíně hřeje Matylda, která se tiše připlížila, jako by věděla, že bez sebe nemůžou být.