Teď je mi sedmdesát. Jsem osamělá jako pahýl. Stala jsem se přítěží pro vlastní dceru.
“Dcero, přijď dnes večer… Prosím tě, bez tebe to nezvládnu.”
“Mami, mám hromadu práce! Už mě štve tvý neustálý nářky. Dobře, přijdu…”
Nedokázala jsem to vydržet a rozbrečela se. Bolelo to až k pláči. A v tu chvíli se mi vybavily bezesné noci, dlouhé roky, kdy jsem všechno táhla sama, abych ji vychovala, moji Janu. Dala jsem jí celý svůj život. Je tohle vděčnost?
Asi jsem si za to mohla sama. Příliš jsem ji rozmazlovala, příliš mnoho jsem jí dovolila. A když jí bylo jedenáct, potkala jsem muže… poprvé po letech jsem cítila, že taky můžu být ženou, milovanou, chtěnou. Ale Jana udělala takový povyk, že jsem s ním musela přerušit kontakt, i když mi srdce pukalo.
Teď je mi sedmdesát. A jsem sama. Úplně sama. Mám hromadu zdravotních problémů, sotva chodím. A moje jediná dcera… je už dvacet let vdaná a vypadá to, že je pro ni jednodušší předstírat, že žádnou matku nemá. Ano, má tři děti – moje vnoučata. Ale vidím je jen na fotkách. Proč? Ani nevím…
“Co se tentokrát stalo?” odsekla Jana, když vešla do bytu.
“Předepsali mi injekce. Ty jsi přece zdravotní sestra, můžeš mi pomoct…”
“Cože, mám sem denně jezdit? Děláš si ze mě srandu, mami?!”
“Janičko, nemůžu jít ven – na chodnících je náledí…”
“A budeš mi platit? Nejsem žádná charita! Jezdit zadarmo nehodlám!”
“Nemám peníze…”
“No tak ahoj, mami. Najdi si někoho jiného!”
Ráno jsem vyšla z domu dvě hodiny před návštěvou lékaře, abych stihla dojít na polikliniku. Pomalu jsem kráčela podél cest, těžce oddechovala a utírala slzy. Nikdy by mě nenapadlo, že se dožiju něčeho takového…
“Paní, pojďte bez fronty, prosím… Je vám špatně? Pláčete?”
Byla to mladá žena s laskavýma očima. Zastavila se vedle mě na chodbě a položila mi ruku na rameno.
“Ne, milá, pláču z úplně jiného důvodu…”
Tak jsme se daly do řeči. Jako na zpovědi jsem jí vylila srdce. Prostě proto, že už jsem neměla s kým mluvit. Jmenovala se Alena. Bydlela, jak se ukázalo, jen dva domy ode mě. Po tom setkání začala často chodit na návštěvy, nosila mi potraviny, pomáhala s domácností.
A na mé narozeniny přišla jen ona. Jen Alena.
“Nemohla jsem vás v takový den nepřijít popřát. Hodně mi připomínáte moji maminku… Je mi u vás tak dobře,” řekla a objala mě.
A tehdy jsem pochopila – stala se mi bližší než vlastní dcera. Chodily jsme na procházky, jezdily spolu na výlety, slavily svátky. Starala se o mě jako rodina.
Dlouho jsem přemýšlela, ale nakonec jsem se rozhodla – přepsala jsem byt na Alenu. Zprvu odmítala, nechtěla to přijmout. Ale já trvala na svém. Byl to můj dík za teplo, které mi dala. Věděla jsem – není z těch, co konají dobro pro výhodu.
Postupně mě vzala k sobě – už jsem sama nezvládala žít. Můj byt jsme prodaly. Aby pak Jana nemohla s Alenou vést soudní spory.
A víte co? Dcera si na mě vzpomněla až za rok. Přišla s obviňováním a výhrůžkami. Křičela, že jsem zrádkyně, že mi přeje smrt. Zřejmě počítala s bytem, a já ji „zklamala“. Tehdy se Alenin manžel postavil do dveří a tiše, ale pevně řekl:
“Odejděte. A už sem nechoďte. Tady vás nikdo nečeká.”
Tak je to… Cizí lidé mi byli blíž než vlastní dítě. Bolí to, je mi hanba, děsím se, jak snadno se ztrácí lidskost. Ale kdybych měla znovu vybrat, vybrala bych zase Alenu. Protože ona je moje rodina. Ta pravá.