Dnes byl opravdu náročný den. Právě mi Tomáš řekl, že jeho rodiče přijedou na návštěvu. Chtějí vidět naši malou Elišku. Srdce mi poskočilo, jako by mě někdo udeřil do hrudi. Od narození dcery se vztahy s Věrou Pavlovnou zhoršily, přestože předtím byly v pořádku. Vadí mi, jak tchyně při každé příležitosti potají krmí Elišku čímkoli, i když jí to zakazuju.
Každá jejich návštěva končí hádkou. Naposledy, před třemi měsíci, dala Elišce čokoládový dort. Nechala jsem ji s tchyní jen na pět minut, a než jsem se otočila, už to udělala.
“Co to děláte?!” vyjela jsem na ni a vyrvala Elišku z jejích rukou. “Je jí teprve devět měsíců! Jaký dort?!”
Rozhořčená jejím jednáním jsem odnesla Elišku do koupelny, abych jí umyla obličej a ruce od krému. Z koupelny jsem slyšela, jak Tomáš v kuchyni tchyni peskuje:
“Proč musíš pořád dělat, co nechceme?”
“Ale vždyť to nic není! Ty jsi jako dítě jedl sladké a nic se ti nestalo,” bránila se Věra Pavlovna.
“Proč mě nikdy neposloucháš?” rozčiloval se Tomáš. “To jsi byla taky taková matka?”
“Nevím, co je na tom špatného,” zamumlala tchyně uraženě a zkřížila ruce.
Jakmile jsem přišla s Eliškou zpět do kuchyně, neudržela jsem se:
“Odejděte, když se neumíte chovat slušně!”
Věra Pavlovna na mě překvapeně pohlédla, pak na svého syna, čekajíc, že ji podpoří. Ale Tomášovo mlčení jí dalo jasně najevo, že stojí na mé straně.
“No to teda! U nás na vesnici jsme děti krmili vším možným a nikdo z toho neumřel. Zase z toho děláte vědu!” odsekla a zamířila ke dveřím.
Když odešla, zoufale jsem se podívala na Tomáše. Vztek ve mně jen vřel.
“Nepustíme ji sem,” řekl, jako by četl moje myšlenky.
Od té doby se Věra Pavlovna neukázala. Volala synovi, posílala si fotky Elišky, ale na návštěvu si netroufla. Až teď, tři měsíce po té hádce, se odhodlala přijet – k Eliščiným prvním narozeninám.
“Zase něco provede?” zeptala jsem se podrážděně.
“Ne, už jsem jí to vynadal předem!” ujišťoval mě Tomáš. “Nedovolí si.”
Nevěřila jsem mu. Věděla jsem, jak je jeho matka tvrdohlavá.
Přišli přesně deset minut po Tomášově telefonátu. To bylo jasné znamení, že věděli – pustíme je dovnitř. Věra Pavlovna hned od prahu vykřikla:
“Kde je moje holčička? Přinesli jsme dárky!” Podala mi tašku.
Tchán, Pavel Jaroslav, nesl dort a láhev šampaňského. Rychle je předal synovi.
“Nechtěli jsme vás zatěžovat, všechno jsme přinesli sami!” pronesla Věra Pavlovna důležitě, naznačujíc, že dort a šampaňské jsou i pro ně.
Všechno mi došlo. Předala jsem Elišku Tomášovi a šla prostřít stůl v obýváku. Tomáš pomáhal, zatímco Věra Pavlovna s Pavlem Jaroslavem a vnučkou zůstali v kuchyni, aby nebyli v cestě.
“Otevři šampaňské, ať ochutnáme, stálo nás to čtyři sta korun,” špitla tchyně manželovi.
Pavel Jaroslav rychle odzátkoval láhev a podal ji ženě.
“Nalij do skleničky!” poručila. “Vidíš, že mám dítě v náručí!”
Tchán poslušně nalil a podal jí sklenici. Věra Pavlovna se napila, mlaskla a spokojeně přikývla:
“Dobrý!” Pak se podívala na Elišku, kterou držela. “Holčičko, pojď si taky trochu líznout, než nás někdo uvidí,” zašeptala a přiblížila skleničku k ústům dítěte.
“Když to uvidí nevěsta, bude zase peklo!” zachechtal se Pavel Jaroslav.
Když jsem zaslechla tchánovy podivné poznámky, nakoukla jsem do kuchyně. V tu chvíli jsem uviděla, jak Věra Pavlovna přikládá skleničku k tváři mé dcery. Vtrhla jsem dovnitř a ztuhla hrůzou.
“Co to děláte?!” vykřikla jsem, vyrážejíc jí sklenku z ruky. “Říkala jsem vám, ať jí nic nedáváte! Jak se opovažujete?!” Vzala jsem Elišku zpět a hlas se mi třásl vztekem.
“Ale no tak, Tomášovi jsme taky dávali! Nic se nestane,” smála se Věra Pavlovna, tušíc, co přijde. “Někdy je to i prospěšné…”
“Ven!” Tomáš vpadl do kuchyně, když uslyšel můj křik. “Už dost! Říkal jsem vám, ať mé dceři nic nedáváte! Prvně dort, teď šampaňské!”
“Co ječíš?!” zastal se ženy Pavel Jaroslav. “Máma jí dala jen kapku…”
“Ani kapku, ani doušek mi už nedáte!” zaburácel Tomáš. “Ať vás tu nikdy nevidím! Co jí dáte příště?”
“Vy tady děláte z každé maličkosti tragédii!” odsekla Věra Pavlovna opovržlivě. “Ty s Janou jste jako vejce vejci! Tak pojď, Pavle!”
Za minutu zaklaply dveře – tchán s tchyní odešli. Celá roztřesená jsem tiskla Elišku k sobě.
“Poslyš, ale já už tvoje rodiče do domu nepustím! Co té Věře Pavlovně vlastně leze na mysl?” rozčilovala jsem se.
“Bez námitek,” pokrčil rameny Tomáš.
Od té doby jsme přestali komunikovat. Věra Pavlovna s Pavlem Jaroslavem nám to zazlívali, že jsme je vyhodili, a my jsme jim zase nemohli odpustit jejich sobecké jednání.