Tenkrát byla Zdenka úplně vyčerpaná. Celé dopoledne uklízela, prala, sklízela hračky a myla podlahy. Konečně nahlédla do trouby: kuře s bramborami se krásně opékalo a vůně, která zaplavila kuchyni, jí přímo zatočila hlavou.
“Ještě deset minut,” zamumlala, nastavila minutku a rychle zmizela v koupelně, aby stihla vydrhnout dlaždičky. Všechno šlo jako po másle. Až do chvíle, kdy se prudce otevřely dveře.
“To budou asi děti,” pomyslela si Zdenka, ale v předsíni se místo syna nebo dcery objevil její muž – Václav, který od rána údajně “byl v garáži”.
“Á, to voní!” spokojeně si mnul ruce. “Miluju tvoje kuře!”
“Zavolej děti, ať jdou večeřet,” zakřičela Zdenka a vrátila se k dřezu.
Za chvíli už po bytě dupaly bosé nohy, někdo házel tenisky a někdo se hlasitě chechtal. Zdenka zaslechla hádku a vyšla ven dřív, než minutka zazvonila.
“Co se děje?” stála v gumových rukavicích.
“Já chci stehýnko!” vykřikla desetiletá Anežka.
“Já taky!” přidal se osmiletý Tomáš.
“Vždyť jsou dvě,” rozpačitě pokrčila rameny Zdenka.
“Ne! Zbylo jen jedno!” dupala Anežka.
Žena přistoupila ke stolu. A skutečně – půlka kuřete zmizela. Zůstala jen prsa a jeden osamocený brambor.
“A kde je táta?”
“Odešel. Vzal půlku kuřete a odešel,” zamumlal syn.
Zdenka popadla telefon, zavolala – Václav nebral. Chytila klíče a vylétla z bytu. Všechno v ní vřelo: už zase! Vzal si to nejlepší. Tentokrát ale ne pro sebe, ale pro své kámoše z hospody. Už to nebyla jen chamtivost – to byla zrada domova.
Za domem, u dětského hřiště, seděl Václav s kamarády. V ruce pivo, na klíně to kuře. Řvali smíchy, jedli a olizovali prsty.
“Není ti to trochu moc?!” přiskočila k nim Zdenka, oči jí planuly.
“Běž domů, promluvíme si později,” procedil Václav s pohledem na “kluky”.
“Ne, promluvíme si hned! Ukradl jsi jídlo, které jsem uvařila pro své děti! Není ti hanba? Nestačí, že si vždycky bereš to nejlepší – teď ještě krmíš svoje kumpány tím, co není tvoje?”
“Jdi, dokud se ovládám,” odsekl a chytil ji za loket.
“Co to děláš?!” trhla sebou. “Nejsi jen sobec, Václave. Jsi zloděj. Zloděj, který krade jídlo vlastním dětem a cpává ho do chlastačů.”
“Přestaň s tím divadlem, Zdeno,” rozčiloval se, cítil se před kamarády poníženě. “Bylo to jen jednou.”
“Jednou? A co ovoce? A kaviár od mámy, který jsi zhltal za den? A grilování, kde jsi dětem nechal spálené kousky a sám sis vzal to nejlepší?”
Zdenka se otočila a odešla.
Večer, když se vrátil, stála u okna.
“Kdybys viděla sebe, Zdeno,” smál se Václav. “Rozvod kvůli kuřeti. Měl bych tě poslat do nějaké televizní show.”
“Podávám na rozvod,” řekla chladně. “Ty ani teď nechápeš proč. Ne kvůli kuřeti. Kvůli tvému sobectví, chamtivosti a tomu, že nemyslíš na nikoho kromě sebe.”
“Kam půjdu?” odfrkl si. “To ani nemyslíš vážně.”
“Za svou mámou. Ta, která tě naučila, že nejlepší kusy patří tobě. Ať se teď s tebou dělí.”
Václav odešel s tím, že Zdenka žertuje. Ale druhý den opravdu podala žádost o rozvod. Zůstal u matky.
A za dva týdny zazvonil telefon.
“Měla jsi pravdu,” povzdechla si bývalá tchyně. “On u mě všechno sežere. Koupím si bonbóny, sním jeden – a zbytek zmizí ještě ten večer. Víš, myslela jsem, že přeháníš. Ale on mi dokonce vylil poslední vodu z konvice, aniž by se zeptal.”
“Chcete, abych si ho vzala zpátky?” překvapilo to Zdenku.
“No ne… prostě… asi si jen postěžovat,” odfrkla si tchyně.
“Tak hodně štěstí. Já svůj život s tímhle žroutem ukončila. A víš co… konečně se mi dýchá volně.”