Rozpad pod jižním sluncem: drama v Nové Vsi
Natálie se vracela domů z dovolené, srdce se jí svíralo steskem. Její muž, Jakub, jí celou dobu neposlal ani zprávu. Na nádraží v Nové Vsi na ni nikdo nečekal… Doma bylo ticho, večeře nepřipravená, v bytě vládl nepořádek. „Asi byl Jakub pořád u mámy,“ pomyslela si s hořkostí. Vytáhla druhou tašku a začala balit věci. V tom ji přistihl manžel, když se vrátil domů.
„Už jsi zpátky?“ utrousil, zastaviv se ve dveřích. „Já tě ani nečekal! Myslíš, že když sis užila, všechno ti projde?“
Natálie se najednou rozesmála – hořce, skoro hystericky.
„Neboj, nezdržím se dlouho,“ odpověděla, hlas se jí chvěl potlačovanými emocemi.
„Co tím myslíš?!“ zamračil se Jakub. A v tom mu to došlo…
„Jákůbku, jak to?! Tuhle dovolenou jsme plánovali tak dlouho!“ Natálie byla na pokraji slz. Celý rok snívala o této cestě. S Jakubem šetřili peníze, vybírali zájezd, probírali, jak si budou užívat na pláži.
„Co mám dělat? Máma onemocněla, musel jsem zůstat,“ zabručel Jakub, odvraceje pohled.
„A kdy jindy? Chápu, kdyby ji odvezli do nemocnice nebo ležela bez sebe. Ale ona přece nic vážného nemá!“ rozhořčila se Natálie.
„Včera měla teplotu! Volala sanitku!“ vybuchl Jakub.
„Teplota byla mírná, jak vzala prášky, hned jí bylo líp. Jákůbku, ten zájezd je poslední! Pokud ho teď nevezmeme, takovou cenu už nedostaneme!“
„Víš co? Štvou mě tvoje sobecký kecy! Řekl jsem – nikam nejedeme. Mámě může být hůř!“ přerušil ji.
„Mimochodem, má ještě dceru,“ poznamenala Natálie. „Nemůže se o ni postarat ona?“
„Ty přece víš, že Alena je zaneprázdněná. Přestaň to řešit. Pojedeme jindy. A vůbec, strávíme ten volný týden doma. Slíbil jsem mámě, že jí pomůžu s rekonstrukcí. A ty taky.“
Jakub odešel z pokoje, jako by debata skončila. Natálie se rozplakala.
Nejenže pracuje v práci, která ji nebaví, jen aby vydělávala peníze do rodiny, ale teď ji připravili i o vysněnou dovolenou. Snášela šéfovy výtky, dělala přesčasy, všechno vydržela kvůli jedinému snu – o teplém moři a žhnoucím slunci.
Dlouho chtěla změnit práci, ale Jakub jí to zakázal. Prý tam vydělává dobře. Vyměnili auto, zrekonstruovali byt. A jeho výplata vždycky mizí na rozmary jeho matky – něco opravit, něco koupit. Ale to nestačí!
Nejspíš to ona trvala na zrušení dovolené. Zvykla si, že se všichni točí kolem ní. Tedy, kteří všichni? Jen její milovaný synek! Alena, Jakubova sestra, dávno pochopila, že s matkou je lépe se nepárat. Proto ji taky nežádá o pomoc. Ale manželce odříct je snazší než matce…
Sny o moři se rozplývaly. Natálie si představila, jak místo pláže bude lepit tapety v dusném bytě tchýně, a pochopila – to nevydrží. Potřebuje odpočinek.
Za půl hodiny za ním přišla a řekla rozhodně:
„Jedu na dovolenou. S tebou, nebo bez tebe.“
„Cože?! Zbláznila ses?!“
„To ses zbláznil ty! Čekala jsem na tenhle výlet jako na zázrak. A ty mi chceš vzít můj sen. Jestli se tak bojíš o mámu – zůstaň. Já jedu.“
„A s kým vlastně pojedeš?“ přimhouřil oči Jakub.
„Sama.“
Zašklebil se, pak nervózně přešlapoval po kuchyni.
„Já vím, proč tam chceš! Chceš si užít nějakou plážovou romanci? Hledáš dobrodružství?“
Natálie mlčela, bojíc se, aby nevybuchla. Tolik slov se jí honilo hlavou…
„Mlčíš? Protože mám pravdu!“
„Jestli mi nedůvěřuješ – pojeď se mnou,“ vycedila.
„Nenechám mámu samotnou,“ odsekl Jakub.
„Tak ji nenech…“
Natálie vyšla z kuchyně, dusíc se vlastní zlobou a křivdou. Nejenže manžel vždycky volí matku místo ní, ale ještě ji obviňuje z něčeho, co si vymyslel! Nikdy mu nedala důvod k žárlivosti. Všechno, co od dovolené chtěla, byl klid a mír. Na žádné romance ani nepomyslela.
Jakub si ale myslel, že ho Natálie jen straší.
Ráno se zeptala znovu, jestli pojede. Jakub ji odsekl, že je hloupá. A odpoledne se Natálie vrátila domů s lístkem v ruce.
Jakub rozpoutal scénu. Tohle v jejich životě ještě nezažili. Natálie navrhla, že mu koupí zájezd, doufajíc, že si to rozmyslí. Ale on jako by si na tom zakládal. I když Natálie nechápala proč, když jeho matka dneska neměla ani teplotu.
Když nakonec odjížděla na nádraží, za sebou slyšela:
„Ani se nevracej! Takovou ženu nechci!“
Natálie nastupovala do vlaku se slzami v očích, netušíc, že tahle dovolená navždy změní její život…
Na dovolené rychle zapomněla na problémy. Teplé moře, laskavé slunce, dobré jídlo a útulný pokoj ji pohltily. První večer napsala Jakubovi, že dojela, že je tam krásně, a že je jí líto, že není s ní. Ale neodpověděl.
Natálie se rozhodla, že už psát nebude. Když bude chtít, ať se ozve sám. Ale Jakub zřejmě usoudil, že ji „trestá“ tichem za neposlušnost.
Natálie se za celou dovolenou trápila jen jeden den. Pak ji odpočinek pohltil. Ani netušila, jak úžasné je být sama. S Jakubem by byl věčně něčím nespokojený a nejspíš by nikam nechodili, jen k bazénu nebo do restaurace. Ale Natálie vyrazila na výlety, procházela se městem, plavala v moři.
A hodně přemýšlela. Přehodnocovala svůj život. Když v duši zavládl klid, všechno do sebe zapadlo. Pracuje v nenáviděné práci ne proto, že by leNatálie už věděla, že když jednou překročí práh jejich společného bytu naposledy, neotočí se.