Skandál v Zelenči: stín rodinné nevraživosti
„Anežko, máma volala, s tátou k nám jedou na návštěvu. Chtějí vidět Elišku,“ řekl Jakub, když vešel do pokoje, kde jeho žena uspávala roční dcerku.
Tvář Anežky se nechtěně zachmuřila. Ta zpráva ji zasáhla jako rána. Vztahy s Věrou Ivanovnou se po narození Elišky zhoršily, přestože dřív byly vřelé. Anežku rozčilovalo, že tchyně při každé příležitosti tajně krmila její miminko čímkoliv, i když mladá matka opakovaně prosila, aby to nedělala.
Každá návštěva Věry Ivanovny skončila hádkou. Naposledy, před třemi měsíci, dala Elišce čokoládový dort. Anežka nechala dceru s tchyní jen na pět minut, a ta toho hned využila.
„Co to děláte?!“ rozhořčila se Anežka a vytrhla Elišku z náručí tchyně. „Je jí teprve devět měsíců! Jaký dort?!“
Uražená tím, jak si Věra Ivanovna počínala, odnesla dcerku do koupelny, aby jí umyla obličej a ručičky od krému. Z koupelny slyšela, jak Jakub na kuchyňské scéně pokáral matku:
„Proč musíš dělat věci, o které tě nikdo nežádá?“
„Nic se nestalo! Ty jsi jako dítě taky jedl sladké, a jsi v pořádku,“ hájila se Věra Ivanovna.
„Proč mě nikdy neposloucháš?“ zlobil se Jakub. „Byla jsi opravdu skvělá matka!“
„Nechápu, co je na tom špatného?“ odsekla uraženě tchyně a zkřížila ruce.
Když Anežka s Eliškou přišla zpět do kuchyně, už to nedokázala vydržet a vyjela:
„Jděte pryč, když se neumíte chovat slušně!“
Věra Ivanovna překvapeně pohlédla na snachu, pak na syna, čekajíc, že ji podpoří. Jeho mlčení ale jasně řeklo, že stojí na straně manželky.
„No tovaryš! U nás na vesnici jsme děti krmili, co bylo po ruce, a nikdo z toho neumřel. Z ničeho děláte vědu!“ odsekla a zamířila ke dveřím.
Když tchyně odešla, Anežka zoufale pohlédla na muže. V hrudi jí vřel hněv na Věru Ivanovnu.
„Nenecháme ji sem už chodit,“ odpověděl Jakub na její němou otázku.
Od té doby se Věra Ivanovna sama neukázala. Volala synovi, žádala fotky Elišky, ale na návštěvu se nehlásila. Odhodlala se až po třech měsících – k vnuččiným prvním narozeninám.
„A co zase provede?“ zeptala se Anežka podrážděně.
„Ne, předem jsem jí to vyjasnil!“ uklidňoval ji Jakub. „Nic nedá.“
Anežka nedůvěřivě pohlédla na muže. Nevěřila, že tvrdohlavá Věra Ivanovna najednou začne poslouchat.
Tchán s tchyní dorazili přesně deset minut po Jakubově výzvě. To znamenalo, že byli přesvědčeni – pustí je k vnučce. Věra Ivanovna hned od prahu spustila:
„Kde je moje holčička? Kde je moje zlatíčko? Přinesli jsme dárky!“ Podala Anežce tašku.
Tchán, Pavel Gregorovič, nesl dort a láhev šampaňského. Rychle je předal synovi.
„Necítili jsme se zvát se na pohoštění, všechno máme s sebou!“ důležitě prohlásila Věra Ivanovna, narážejíc, že dort a šampaňské není jen pro ně, ale i pro ně samotné.
Anežka hned pochopila. Předala Elišku manželovi a začala prostírat v obýváku. Jakub pomáhal, zatímco Věra Ivanovna s Pavlem Gregorovičem a vnučkou zůstali v kuchyni, aby nepřekáželi.
„Otevři to šampaňské, zkusíme, co stojí čtyři sta korun,“ špitla Věra Ivanovna muži.
Pavel Gregorovič rychle odzátkoval láhev a podal ji ženě.
„Nalej do sklenice!“ poručila. „Vidíš, že držím dítě!“
Tchán poslušně nalil a podal jí číši. Věra Ivanovna si lokla, mlaskla a spokojeně přikývla:
„Dobrý!“ Podívala se na Elišku v náručí. „Haničko, ochutnáme, než to někdo uvidí,“ zašeptala a přiblížila skleničku k dětským ústům.
„Kdyby to snacha viděla, byl by poprask!“ zachechtal se Pavel Gregorovič.
Když Anežka zaslechla tchánovy podivné poznámky, nahlédla z obýváku do kuchyně. Spatřila, jak Věra Ivanovna přikládá sklenici k ústům její dcery, vtrhla dovnitř a ztuhla hrůzou.
„Co to provádíte?!“ vykřikla a vyrvala číši z rukou tchyně. „Prosila jsem vás, abyste jí nic nedávali! Jak jste si to vůbec dovolili?!“ Vzala si Elišku a hlas se jí třásl vztekem.
„Ale, Jakubovi jsme taky dávali! Nic se jí nestane,“ zasmála se Věra Ivanovna, tušíc bouři. „Občas je to dokonce zdravé…“
„Ven!“ Jakub vpadl do kuchyně, jakmile zaslechl ženin křik. „Už dost! Říkal jsem, že mojí dceři nemáte nic dávat! Napřed dort, teď šampaňské!“
„Co tu řveš?!“ zastal se ženy Pavel Gregorovič. „Máma jí dala jen kapku…“
„Ani kapku, ani doušek moje dítě nedostane!“ zařval Jakub. „Ať vás tu noha nešlápne! Co jí dáte příště?“
„Vy z toho vždycky uděláte drama!“ odsekla Věra Ivanovna s pohrdáním. „Vy s Anežkou jste jako vejce vejci! Pavel, pojď!“
Za minutu práskly dveře – tchán s tchyní odešli. Anežka, stále roztřesená, tiskla Elišku k sobě.
„Jak chceš, ale tvé rodiče už do našeho domu nepustím! Co té Věře Ivanovně vlastně leží v hlavě?“ rozhořčila se.
„Já taky ne,“ pokrčil rameny Jakub.
Po tomto incidentu veškeré kontakty s Jakubovými rodiči ustaly. Věra Ivanovna s Pavlem Gregorovičem se urazili, že je vyhodili, a mladí rodiče jim nemohli odpustit jejich tvrdohlavost a nezodpovědnost.
*NěkNakonec pochopili, že láska někdy vyžaduje respekt k hranicím těch druhých.