Dnes jsem si konečně našla čas popsat, co se stalo. Bylo to jako sen, ale je to skutečné. Jsem Anežka, ne Alžběta, ale od této chvíle žiju ve filmu.
Matka, Alena, mě vozila večerní Prahou už přes hodinu. Zastavily jsme v několika obchodech, ne abychom něco koupily, ale jen abychom na chvíli zapadly mezi ostatní rodiny. Nakonec jsme si daly jen zmrzlinu a džus. Sedly jsme si na lavičku u paneláku pod rozkvetlým šeříkem. Měla jsem tyhle procházky moc ráda a nechtěla jsem domů — tady, pod otevřeným nebem, jsem se cítila trochu svobodnější.
Vtom k domu přijelo auto s nápisem „FILM“. Vystoupil z něj vysoký muž, rozhlédl se po dvoře a s úsměvem zamířil k nám. Zastavil se přímo přede mnou:
„Ty jsi Markéta?“
„Ano…“ vykoktala jsem překvapeně.
„Přišel jsem si pro tebe.“
„Pro mě?“ zabušilo mi srdce.
„Chceš hrát ve filmu?“
Podívala jsem se na mámu, pak na neznámého muže, a v hlase se mi ozvalo zklamání:
„Proč si ze mě děláte legraci?“
„Nedělám. Jmenuji se Jakub a jsem režisér. Hledáme hlavní hrdinku. Ty jsi přesně ten typ.“
Alena tomu nejdřív nevěřila, ale když viděla, jak se mi rozzářily oči, jak ve mně vzklíčila naděje, jen přikývla:
„Pokud to myslíte vážně, zkusme to.“
A tak jsme se ocitly v ateliérech Barrandov. Vykulili mě doprostřed sálu — ostrá světla, kamery, prázdno. Najednou se objevil kluk — vysoký, charismatický, s úsměvem jako z plakátu:
„Ahoj, jsem Daniel. Ve filmu budeme partneři. A ty jsi Alžběta.“
Neodpověděla jsem. Nedokázala jsem uvěřit, že se to děje doopravdy. Nebyla jsem herečka — jen holka na vozíku, kterou najednou chtěli vidět ve velkém příběhu.
Natáčení začalo. Učili mě, vysvětlovali, vedli. První scény s rodiči, pak s Danielem. Záběr za záběrem, slovo za slovem, ale nejdůležitější bylo, že jsem nehrála. Žila jsem to. Plakala jsem, když mě podle scénáře opustili, smála se, když vtipkoval. A když mě Daniel zvedl do náruče a podíval se mi do očí — srdce mi bušilo jako splašené. Nebyl to jen film. Byl to můj život, jen zaznamenaný na kameru.
Jakub, režisér, mě měl rád. Říkal:
„Jsi přirozená. Jsi moje Alžběta. Nehraješ, žiješ to.“
Rozkvétala jsem jako květina. Každý den měl smysl. První polibek — ve scéně, ale pro mě byl skutečný. I když v těžkých záběrech používali kaskadérku — skoky do vody, nošení v náručí — nezlobila jsem se. Má duše byla na plátně.
Týdny utekly. Natáčení skončilo. Všichni odešli. Znovu jsem seděla na našem dvoře pod tím samým šeříkem. Ale teď jsem měla jméno v titulcích. Zkušenost. A srdce plné pocitů.
Alena pyšně říkala:
„Představ si, za dva měsíce jsi vydělala skoro půl milionu korun. Můžeme koupit, co budeš chtít.“
„Já nejsem princezna, mami…“ smutně jsem pohlédla na své nohy.
„Ale byla jsi. A ještě budeš.“
A najednou — zase auto. Taxík. Vystoupil z něj Daniel. S kyticí. Opravdovou. Bez kamer. Bez scénáře.
„To je pro mě?“ vydechla jsem.
„Pro tebe, Markéto. Chci být s tebou. Doopravdy. Bez filmu.“
…A někde v kanceláři známého lékaře si Jakub naléval víno a říkal:
„Díky za Markétu. Změnila nejen film, ale i mě.“
„Rád jsem pomohl,“ usmál se doktor. „Proč jsi přišel?“
„V pokračování seriálu musí Alžběta vstát z vozíku.“
„Kolik času máme?“
„Dva roky.“
„Stihneme to.“
A v ten moment už osud psal nový scénář — ne na papíře, ale v životě Markéty, která přestala být jen holkou na vozíku a stala se hlavní hrdinkou vlastního příběhu.