Jednoho horkého červencového dne už od rána myla okna, třepala polštáře a připomínala dceři, že by už s Honzou mohli zajet na chatu – česnek už je sklizený. Alena se vymlouvala: práce, povinnosti, děti, ale matka byla neústupná jako vždycky.
„Léto uteče a vy pořád jen hnítete v tom městě!“ rozčilovala se do telefonu. „Jahody přejdou, brambory zezelenají, a vy pořád jen civíte do těch svých blbých telefonů!“
Tak se domluvili: přijedou o víkendu, pomůžou na zahradě, a jako vždy si večer posedí a odpočinou.
Honza se moc netěšil. Minulá návštěva skončila nepříjemnou scénou, na kterou dodnes nezapomněl. Tehdy si jen chtěl přidat šunku k rizotu – a tchyně mu ji doslova sebrala z ruky. Tak prudce, že se málem udusil překvapením.
V sobotu vyjeli brzy. Pomohli rychle a poctivě: česnek vytahali, roztřídili, uložili. Teď už jen odpočinek, večeře, příjemné posezení. Honza se osprchoval a vešel do kuchyně. Alena s matkou prostíraly stůl. Vůně rizota se linula vzduchem. Aby nečekal, otevřel lednici, vzal plátek šunky a chtěl si udělat chlebíček – když vtom…
„Nesahej na to!“ zaburácela paní Zemanová jako výstřel.
Šunka bleskově zmizela zpět v lednici. Honza zůstal stát jako přibitý. Nerozuměl.
„Co se děje, mami?“ zeptala se Alena zmateně.
„Šunka je jen na ráno, k snídani! Teď bude rizoto. A nekaz si chuť!“ odsekla tchyně.
Honza usedl ke stolu, ochutnal rizoto, ale maso v něm chybělo. Požádal aspoň o kousek šunky. Opět bez úspěchu.
„Proč na ni pořád lezete?“ rozčilovala se paní Zemanová. „Už jste snědli půlku balíčku! Víte, kolik to stojí? Mám ji na celý týden!“
Honza odsunul talíř. Chuť do jídla nezbyla. Vstal a vyšel ven. Alena za ním později zašla. Manžel ležel na gauči a zíral do stropu.
„Pojedeme domů. Nedokážu tu být. Pořád na mě kouká, jako bych jí kradl. Bojím se namazat si chleba, abych jí ho nevzal navíc.“
„Tady přece není ani obchod,“ řekla Alena provinile. „Jen pojízdná prodejna jednou týdně.“
„Měli jsme vzít jídlo, ne třešně a meruňky!“ zavrčel Honza. „Zítra odjedu. Pak pro vás přijedu. Bez masa tu dlouho nevydržím.“
„Pojedeme spolu,“ řekla Alena rozhodně.
A tak udělali. Ráno Alena matce zalhala, že Honzu volali do práce. Tchyně je vypravovala nepříčetným pohledem.
Uběhl skoro rok. K paní Zemanové nezajeli. Ale ona k nim – klidně. A co bylo nejlepší – jejich lednici si otevírala jako svou. Brala si, co chtěla, bez ptaní. I Honza se smál:
„Koukni, šunka! Tady jí to zřejmě nevadí…“
Na jaře však znovu začaly telefonáty:
„Kdy už přijedete? Zahrádka na vás čekat nebude.“
Honza se zdráhal. Ale Alena vymyslela lest:
„Vezmeme si jídlo s sebou. Ať máma nemusí počítat, kdo kolik sní.“
Honza souhlasil – pod podmínkou, že cestou zastaví v supermarketu. A tak znovu stáli na prahu chaty. S taškami plnými nákupů.
„Co to máte? Zase meruňky?“ zvedla tchyně skepticky obočí, ale když nahlédla do tašek a uviděla sýr, maso, šunku, zarazila se.
„Abychom vám nemuseli krást gramy navíc,“ pousmál se Honza.
Paní Zemanová odfrkla, ale neřekla nic. Později v kuchyni, když nikdo neslyšel, zašeptala dceři:
„Bylo by dobré, kdybyste vždycky přijeli s vlastními zásobami. Mně i vám bude líp.“
Alena mlčky přikývla. Bylo jí trochu smutno i trochu do smíchu. Ale hlavně – Honza byl znovu ochotný přijíždět. I když jen s jídlem. Důležité bylo, že bez hádek. A jak ukázala zkušenost, i to je vlastně svébytná forma rodinného štěstí.