**Deníkový zápis: Proč čekat na smrt, když můžeš žít?**
Proč si brát hypotéku, když můžeš počkat, až babička umře, a zdědit její byt? Tohle si řekl bratr mé ženy, Pavel. Má manželku a tři děti, ale místo půjčky čekají, až babička zemře, aby získali její byt. Jejich chamtivost rozpoutala rodinnou dramu, která otřásla celým Jičínem.
Pavel a jeho žena, Zuzana, bydlí s dětmi v bytě babičky Věry Pavlovny. Podmínky jsou, mírně řečeno, stísněné – představte si, jak se tam tísní pět lidí ve třech pokojích. Místo aby hledali vlastní bydlení, netrpělivě čekají, až Věra Pavlovna zemře. Vadí jim, že i v 75 letech je čilá jako rybička.
Věra Pavlovna je poklad. Vypadá skvěle, nestěžuje si na zdraví, ovládá chytrý telefon, chodí na koncerty, schází se s přítelkyněmi a občas má dokonce rande. Žije naplno, což Pavla a Zuzanu šíleně rozčiluje. Už je nebaví čekat, a tak vymysleli plán: přesvědčit babičku, aby přepsala byt na Pavla, a sama šla do domova důchodců. Věra Pavlovna kategoricky odmítla, a tím vnuka rozzuřila. Její neústupnost byla jiskrou, která rozpálila spor.
Věra Pavlovna měla jeden sen – cestovat do Japonska. Když jsme se s ženou dozvěděli o Pavlově plánu, nabídli jsme babičce, ať se přestěhuje k nám. Poradili jsme jí, ať svůj byt pronajme, aby si našetřila na cestu. Souhlasila. Přestěhovali jsme ji k nám a ona našla nájemníky. Když se to Pavel a Zuzana dozvěděli, zuřili. Byli přesvědčeni, že byt jim právem patří, a žádali, aby jim Věra Pavlovna odevzdala výnos z nájmu. Pavel obviňoval mou ženu, Andulu, že babičku „obmotala“, aby si přivlastnila dědictví. Jejich drzost nebrala konce.
Zuzana začala k nám pravidelně chodit. Někdy sama, někdy s dětmi. Vyptávala se, jak se Věře Pavlovně daří, jako by doufala, že uslyší, jak je na smrt. Pavel taky nepřestával snít o tom, že babička brzy byt „odkáže“. Ale Věra Pavlovna se nevzdávala. Naspořila dost peněz a odjela do Japonska. Po návratu zářila štěstím, vyprávěla o chrámu Fudži a sakurách. Nabídli jsme jí, ať byt prodá, koupí si malý garson a bude dál cestovat, než se usadí u nás v klidu. Věra Pavlovna se zamyslela – a rozhodla se.
Prodala svůj prostorný třípokojový byt v centru Jičína a koupila si útulný garson. Ze zbylých peněz vyrazila na další cesty – do Itálie, Rakouska a Švýcarska. A ve Švýcarsku ji osud překvapil: potkala tam Švýcara jménem Hans a vzala si ho. S Andulou jsme letěli na jejich svatbu. Vidět sedmdesátiletou nevěstu zářící láskou byl zázrak. Věra Pavlovna si to štěstí zasloužila – celý život tvrdě pracovala, starala se o děti a vnuky.
Pavel, když se dozvěděl o svatbě, nepřestal. Požadoval, aby mu babička dala nový byt. Jak tam chtěl nacpat pětičlennou rodinu, to je záhada. Ale nás to už netrápilo. Radovali jsme se za Věru Pavlovnu, která konečně žila pro sebe. Její příběh se roznesl po Jičíně, vzbuzoval obdiv u jedněch a závist u druhých.
Teď Věra Pavlovna a Hans žijí mezi Švýcarskem a Jičínem. Posílá nám pohlednice z cest a směje se, jak Pavel čekal na její smrt. Tato drama ukázala, jak chamtivost ničí rodinné vazby, ale taky dokázala, že odvaha žít svůj život je silnější než intriky. Věra Pavlovna je pro nás všechny inspirací: nikdy není pozdě zvolit si štěstí, i když je celý svět proti.