Naložila jsem si na talíř tři karbanátky – a manžel se rozčílil s tím, že bych měla zhubnout.
Šest let jsme manželé. Máme tři děti. Nejstaršímu, Honzíkovi, je pět, dceři Andulce tři, a malému Vojtovi teprve půl roku. Jmenuji se Eliška, je mi šestatřicet. Vždycky jsem si přála velkou rodinu, a teď ji mám – jenže poslední dobou mám pocit, že se v tom všem ztrácím.
S Petrem jsem se seznámila, když mi bylo skoro třicet. Kamarádky už dávno měly snubní prstýnky, řešily hypotéky a zapsaly děti do školy, zatímco já pořád nikoho nenašla. Práce, domov, práce. Takové to bylo.
A pak přišel on – vysoký, sebevědomý, bývalý sportovec, teď vedoucí oddělení. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mohl zajímat právě o mě. Ale psal mi, zval mě na kafe, ptal se na moje zájmy. A když mě pozval, abych potkala jeho maminku, věděla jsem – tohle je vážné.
Jeho máma je ta nejhodnější žena na světě. Hned mě přijala, oslovovala mě „zlatičko“ a práskla Petra přes prsty, když s vyznáním otálel. Vzali jsme se, byla jsem šťastná. Za devět měsíců přišel Honzík, a já šla na mateřskou. Pak Andulka, a nakonec Vojta. Od té doby jsem se do práce nevrátila. Veškerý čas patří dětem a domácnosti.
Honzík chodí na fotbal a keramiku, Andulku učím doma sama. Myslím, že jsem dobrá máma. Jenže je tu malý háček – přibrala jsem. Hodně. Teď vážím kolem osmdesáti kilo, zatímco dřív to bylo padesát. Kdysi jsem pravidelně chodila do fitka. Teď mám tři děti, a najít si chvilku pro sebe je skoro nemožné.
Párkrát jsem zkoušela cvičit doma – ale než bych se rozhýbala, jeden žíznil, druhý potřeboval na záchod, a třetí se hned hrnul do náruče. Jsou dny, kdy mám problém vůbec vstát z postele, natož se nějak hýbat.
Petr zpočátku žertoval: říkal mi „buchtičko“ nebo „moje roztomilá medvědice“. Vypadalo to, že mu to nevadí. Ale pak přestal. Jen na mě tiše koukal a vzdychal. A pak přišly výčitky.
Minulý týden jsme seděli u oběda. Dala jsem si tři malé karbanátky – byla jsem hladová, od rána jsem nic nejedla. Vtom mi dva z talíře sebral, hodil je zpátky na pánev a řekl ledově:
„Musíš zhubnout. Viděla jsi se někdy?“
Ztuhla jsem. A on dodal:
„Když se zamiluju do jiné, bude to tvoje vina. Potřebuju ženu, se kterou se chci ukazovat. A ty… no, podívej se na sebe.“
Tyhle slova mě udeřily do tváře jako dlaň. Sklopila jsem oči, zaťala rty. Hlava mi jela na plné obrátky: „Má přece pravdu… Asi jsem se fakt zanedbala. Jsem ošklivá. Unavená. Už nejsem zajímavá…“
A co já? Taky bych chtěla – ke kadeřnici, na manikúru, do kavárny. Jenže nemáme na to čas ani peníze. Všechno jde na děti, kroužky, nájem, splátky, oblečení pro Petra – je přece vedoucí, musí vypadat reprezentativně. Pomáháme i jeho mámě – důchod má malý. A pro mě nezbývá nic.
Občas stojím v kabince a zkouším oblečení, které mi nesedí, a brečím. Protože nic mi nepadne. Cítím se neatraktivní a zbytečná.
ManžA pak jsem si uvědomila, že dokud nezačnu milovat sama sebe, nikdo jiný to za mě neudělá.